Po Práci budoucnosti a Ranním vstávání tu mám dalšího mini-brouka do hlavy k úvahám a k případné diskuzi: děti a věci, konkrétně děti a mobily. Téma je to obří. Co vím, většina rodičů si nad tím lámeme hlavu. A tak dovolte to jen naťuknout. Pokud to někoho chytne, proberme to do větších hloubek.
Zážitek z loňského léta: Jsme s kamarády na safari ve Dvoře Králové nad Labem. Tři dospělí (= tátové) a devět dětí. Přicházím k bazénu, kde si děti právě dávají přestávku od plavání, potápění a skákání do vody. Z dálky vidím, že do něčeho civí. Netrvá mi dlouho, aby mi došlo, že koukají do mobilů.
Trochu mě to překvapilo. Jsem na to uhranuté sledování displaye, mačkání čudlíků, případně hlazení mobilu či tabletu zvyklý z pražské MHD, kde tím mnozí lidé zabíjí nudu. Nenapadlo mě ale, že se bude “mačkat” i u bazénu pár metrů od stáda zeber, a že uprostřed toho mačkání potkám i svoje děti. Jinými slovy, že i zde bude taková nuda, že nezbyde než mačkat nějakou elektronickou hračku.
Nejmladšímu u bazénu je pět, nejstaršímu dvanáct. Zjišťuji, že ze skupiny telefon nevlastní pouze dva pětiletí (jedna z nich naše Valentýna) a naše desetiletá Valérie. Ale i oni sedí s ostatními a upřeně sledují ty malé lesklé přístroje.
“Co děláte?” Přeruším to mačkací ticho a do displayů upřené pohledy.
“Vyměňujeme si na sebe čísla!”, odpoví bez váhání dvanáctiletá Agátka a kývne na naši Valču: “Vali, dej mi na sebe číslo.” Ta trochu zčervená a zahraje to do autu.
Ve společnosti, kde je nutné mít (vlastnit), aby mohl člověk být, jsme dnes a denně konfrontováni s tím, co všechno bychom měli mít, abychom se cítili dostatečně hodnotní.
V tu chvíli mně to sepne. Život ve společnosti, kde je nutné mít (vlastnit), aby mohl člověk být, tyhle situace vytváří dnes a denně. Já na ně nejsem ani po deseti letech, co jsem v roli rodiče, připravený. Stále si nevím rady s tím, jak pomoci dětem vytvořit si tak pevné vědomí vlastní hodnoty, aby si tu hodnotu nemusely kupovat. Téma výchovy dětí v dnešní blahobytné společnosti (kdy má většina mnohem, mnohem víc, než potřebuje) je pro mě obrovskou hádankou. O tématu pojednává mimo jiné i výborný film “Děti konzumu” v úvodu blogu. Pokud jste neviděli, vřele doporučuji.
Téma elektronických hraček (a dětí) je pro lidskou společnost stále nové. Je možné na něj nahlédnout přes nespočet úhlů. Jedním s příbuzných témat je strach.
Ten totiž k budování si hodnoty přes vlastnění věcí neodmyslitelně patří. Čím víc vlastníme, tím víc se bojíme, že mít nebudeme, tj. že nás o naše jmění někdo připraví. Navíc – na rozdíl od našich předků – už většina z nás nežije v komunitách blízkých lidí, ale v anonymních městských, případně korporátních či úředních celcích. Samí „cizí lidé“… A „cizí“ člověk znamená na první místě právě strach, úzkost či alespoň nedůvěru a ostražitost.
Máme strach: Z toho, že neuspějeme v závodě o to, kdo bude mít víc… Ze všech těch „cizích lidí“, kterých je kolem nás stále víc…
Jedním z velkých, vrozených strachů je ten, který pociťujeme my rodiče o naše děti. Podle mnoha lidí je v dnešní západní kapitalistické společnosti násobně víc strachu než kolik pociťovali občané východoevropských totalitních států v 70. či 80. letech… pedofilové, bezohlední řidiči, “cizí lidé” jsou všude okolo nás. Alespoň v našich myslích (kam se dostávají z médií a z reklamy).
V obrovském kontrastu s 50. – 80. lety, kdy venku (od USA po Rusko) lítaly volně smečky dětí, je tak dnes naprosto normálním jevem to, že dítě má svého osobního dospělého asistenta. Rodiče “hlídají” své děti na dětských hřištích a vodí, či spíše vozí své děti do školy. A když už děti povyrostou nebo rodič svou roli asistenta přestane z jakýchkoli důvodů zvládat, vybaví dítě telefonem. Dítě se pak hlásí, že dorazilo na místo, případně rodič pravidelnými telefonáty či sms-kami kontroluje situaci.
Rozumím tomu. A nevím si s tím rady.
Potřebuje dítě mobil? Pokud ano, proč a od kdy? Á propos – potřebujeme ho my dospělí? Je to opravdu ten dobrý a nezbytný sluha, jak nám slibuje reklama? Není to už místy zlý pán?
Kromě obřího magnetismu elektronických hraček a nudy, kterou mnohé děti pociťují, když nemohou mačkat, znepokojeně pozoruji nárůst dětských nádorů. Na můj vkus se až příliš málo mluví o tom, že rakovina je dnes druhou nejčastější příčinou úmrtí dětí a o tom, co všechno je možnou příčinou. Proč to tak je? V čím zájmu to tak je? Letos na jaře mají být k dispozici výsledky první studie, která se snaží zjistit míru vlivu mobilů a obecně elektrosmogu na nádorová onemocnění u dětí (více zde). K tématu víc např. zde.
Máš zaracha! (= nemůžeš ven) bývalo hlavním trestem. Dnes by bylo nejhorším trestem přesný opak: Nezlob, nebo půjdeš ven!
Jsem nervózní z toho, že místo běhání, skákání, lezení a zkoumání skutečného světa venku ve skupině společně s ostatními dětmi sedí valná většina dětí ve svých pokojích (kde až příliš často mačkají právě nějakou elektronickou hračku). Ono je to vlastně úplně stejně znepkojivé u dospělých. Místo, abychom zaťukali na souseda, nebo zajeli za kamarády, tak raději mačkáme.
Proč? Opravdu potřebujeme všechny ty věci (nejenom elektronické hračky)? Je tohle život? Je tohle radostný život?
A víte, jak je to s dětma: učí se nápodobou. Pokud my potřebujeme vlastnit, i oni chtějí vlastnit. Pokud mačkáme, i ony mačkají.
P.S.: Čekají nás ve škole tři skvělé akce – ve středu 6.4. beseda s Janou Nováčkovou, 12.4. další rodičovský večer a 23.4. už 6. školní jarmark:
Fotky: Google plus; Videa: Youtube; Facebook: Montessori cesta
P.S.2: Pokud máte někdo chuť do našeho školního blogu občas přispět, napište mi na tomas@peoplecomm.cz. Budeme rádi za pestřejší spektrum názorů.