10175976_758377270859212_385633606387130153_n

Cestou na třídní schůzky jsem byla jednou maminkou dotázána, jaký mám vztah k angličtinářce. Jaký vztah můžu mít k učitelce, která nerozdává pětky ani poznámky, několik let žila v „anglicky hovořících“ zemích, je profesionální lingvistka a ve volném čase pro děti šroubuje police a stěhuje lavice do nové jazykové učebny? (Děkuji všem dobrovolníkům, kteří Martině v přípravném týdnu pomohli!) Přirozeně k ní mám vztah přátelský a uctivý. Ale ono vlastně v té debatě vůbec nešlo o sympatie k Martině Macháňové, ale o to, jak (jakožto rodič Montessori žáka) uchopit výuku jazyka. Ukázalo se to při další větě starostlivé, pečlivé a samozřejmě milující maminky: Chybí mi v ruce látka, ze které bych syna vyzkoušela. Mám pocit výčitek, že ho nekontroluji.

Pamatuji, jak bylo přede dvěma lety snadné otevřít Vocabulary, přečíst několik českých slovíček a devítiletému klukovi dokázat, že z nich polovinu NEUMÍ. Den za dnem, týden za týdnem. Ukládalo se v něm přesvědčení, že neumí. Bylo to tak snadné!

Když jsem sama na základní škole prodělávala výuku francouzštiny formou písemných testů, nezřídka byly hodnoceny mizernou známkou. Byla jsem přesvědčena o tom, že francouzsky NEUMÍM. Jaké bylo mé překvapení, když jsem začala zničehonic hovořit francouzsky s Tunisany, Švýcary, Gabunci …a Francouzy? Jak je to možné, když mé neúspěchy byly zpečetěny milosrdnými trojkami na vysvědčeních?

Ve školách se prověřuje krátkodobá paměť.

Zeptala jsem se Mirky Kellovské, jak je možné, že nemám problém se domluvit, přečíst si noviny a porozumět filmu, když jsem čtyři roky na ZŠ poslouchala, jak špatně se učím. Během rozhovoru jsme došly k tomu, že ve školách se často zkouší formou desetiminutovky: jednou týdně deset slovíček, eventuálně písemný překlad či doplňování slov do textu. Jedničky z testů dostávají děti s dobrou krátkodobou pamětí. Jenomže takováto jednička mi žádný úspěch nezaručí. Kolik Čechů jedničkářů je zaskočeno, když jim turista na ulici položí otázku jinak, než jak ji jedničkář měl v učebnici?

Dcera mi přede dvěma lety popisovala, jak probíhá výuka angličtiny na ZŠ, kam tehdy chodila. Paní učitelka se nikdy neodchýlila od učebnice. Jazyk existoval jenom na papíře, výjimečně zazněl z CD. Jako by nebyl živý. Bylo to dáno i tím, že sama vyučující si z důvodu vlastní slabé jazykové vybavenosti netroufala opouštět bezpečné vody, které skýtá Teacher´s book. Měla zde předepsány správné odpovědi a řešení. Někdy se dokonce stávalo, že paní učitelka vyžadovala doslovnou odpověď z učebnice jako jedinou správnou a nebyla schopna vysvětlit, proč je správná. „Prostě to je v učebnici.“

Jsem šťastná, že obě mé děti dnes zažívají v Montessori Na Beránku živou výuku živého jazyka. Neučí se pro známky, učí se pro život.

Filmy našeho srdce?

Svého syna nezkouším ze slovíček. Občas na něj mluvím anglicky. Smějeme se, když se spletu. Slovník použijeme jako nápovědu, ne jako nástroj k poměřování či jako důkazní materiál k prokázání něčí neschopnosti. Dětem pouštím filmy v anglickém znění s českými titulky. Samy si začaly pouštět filmy v anglickém znění bez českých titulků. Vybíráme takové, jaké odpovídají jejich věku, aby porozuměly dialogům a chápaly situace i v případě, že se setkají s úplně novými slovíčky.

Nerozumím, ale chápu.

Myslím si, že schopnost aktivně porozumět cizímu jazyku se zúročí později, při studiu dalších jazyků. Dovednost vytušit, oč jde, i když nerozumím, je přenositelná v rámci různých sémantik, v rámci odlišných oborů. Pasívní „šrocení se“ slovíček nerozmnoží možnosti, které má naše mysl. Připouštím však, že až se mi v seniorském věku bude vytrácet pohotovost, zůstanou mi v paměti právě ta slova, která jsem do ní musela „nabušit“. January, February, March…be, was, been…

Smysly, zážitky, pocity a paměť…

V seniorském věku mi také bude v uších znít přeříkávání slovíček tak, jak mi je maminka našeptávala v posteli před spaním. Pochybuji, že se mi v mysli zobrazí stránka ze slovníčku. Představuji si třeťáka, který se před třemi lety začal učit číst a psát. Má smyl zkoušet ho z cizího jazyka s použitím písma? Není snazší využít dovednost, která je nám vlastní už při narození -sluch?

Většina lidí se shodne na tom, že nejlépe se jazyk učí v zemi, kde se oním jazykem hovoří. Všude kolem sebe ho slyšíte. Zažíváte různé životní situace, jste nuceni na ně reagovat, cizí jazyk používat, neznámá slovíčka opsat jinými, improvizovat, jste nuceni v cizím jazyce PROŽÍVAT. Pedagog by měl cíleně vytvářet prostředí, ve kterém děti jazyk „prožijí“.

Dávno víme, že čím více smyslů zapojíme, tím lépe si věc (učivo, látku, situaci) zapamatujeme.

Také víme, že čím pozitivnější emoce se k látce (učivu, učiteli, prostředí) vztahují, tím lépe si věc (učivo, látku, situaci) zapamatujeme.

Znovu si představuji scénu s domácím zkoušením slovíček. „Dny v týdnu, spust!“ „Monday, tues…, tues, Tuesday,…eeeehm…“ „Neumíš?!!!“ „Nó, umím, alé…“ „Prostě NEUMÍŠ a zítra píšete písemku…!“

Nový jazyk!

Nedávno jsem se rozhodla, že se začnu učit úplně nový jazyk. Není příbuzný žádnému z těch, kterými jsem se dosud zabývala.

Paní lektorka psala na tabuli z leva do prava latinkou výslovnost, z prava do leva pro mne neznámé znaky „tak, jak se to píše v originále“. Česky vysvětlila význam slova. Po první hodině mám 3 strany poznámek a neumím ani „děkuji“. Své dceři jsem slovo děkuji v novém jazyce řekla dvakrát – a už ho umí. Zvuková paměť! Pokud si lekce nebudu nahrávat, bude mi slovníček na nic. To, co neupírám sobě (využití více smyslů), nebudu upírat ani svým dětem. Nebudu je zkoušet ze slovíček.

Pustím jim film.

Už vaše děti viděly film Help! Od Beatles?

Komentáře