Čím začít blog o vzdělávání, které rozvíjí? Třeba jednou z přednášek Kena Robinsona, jedné z nejvýraznějších postav současných snah o reformu vzdělávacího systému v naší části světa. Možná právě touto, ve které jako vždy – trefně a v té největší jednoduchosti a s pověstným humorem pojmenovává, oč ve vzdělávání dětí kráčí. Do tohoto blogu jsem se rozhodl vypsat pár klíčových myšlenek, které jsem v jeho přednášce zachytil.
Člověk může až nabýt dojmu, že by Robinson chtěl urazit naši inteligenci. Tak jasné a primitivní věci říká. V této přednášce třeba to, že existují tři principy, kterých když se držíme, lidský život vzkvétá – a to, že každé dítě je jiné, zvídavé a tvořivé. Je to tak jasné, že to všichni víme. Proč se toho ale v každodenním životě nedržíme? A proč to naše školy vůbec neberou v potaz?
Princip číslo 1: Každý člověk je jiný – Kdokoli má více než dvě děti, si toho nemůže nevšimnout. Místo toho, abychom ale ve školách a jinde v životě stavěli na různorodosti a ke každému dítěti přistupovali jako k individualitě, tlačíme je do konformity, do stejnosti.
Ve školách se zaměřujeme na tzv. STEM předměty (věda, technika, matematika). To jsou sice důležité oblasti, ale zaměřovat se pouze na ně nestačí. Důležité je věnovat se stejnou měrou i umění, humanitním předmětům a tělesné výchově.
Zajímavým faktem je to, že 10% amerických dětí má nějakou formu diagnózy – kterou nejčastěji pojmenováváme zkratkou „ADHD“ (porucha pozornosti). Hovoří se dokonce o epidemii podobných diagnóz. Podle Robinsona se rozhodně o epidemii nejedná: „Představte si, že vás někdo posadí do lavice a hodinu za hodinou po vás nechce nic víc, než abyste dělali podřadnou úřednickou práci. Nedivte se, když se u toho začnou vrtět. Děti netrpí žádnou psychologickou poruchou, trpí dětstvím. Já to vím. Strávil jsem pořádný kus života jako dítě. Zažil jsem si, jaké to je.”
Představte si, že vás někdo posadí do lavice a hodinu za hodinou po vás nechce nic víc, než abyste dělali podřadnou úřednickou práci. Nedivte se, když se u toho začnou vrtět. Děti netrpí žádnou psychologickou poruchou, trpí dětstvím. Já to vím. Strávil jsem pořádný kus života jako dítě. Zažil jsem si, jaké to je. K. Robinson
Princip číslo 2: Zvídavost. “Pokud se vám podaří zažehnout v dětech jiskřičku jejich zvědavosti, budou se učit samy, bez potřeby pomoci od ostatních. Děti se učí přirozeně, samy od sebe. Zvědavost je motor učení, základ jakéhokoli úspěchu“, říká Robinson
Potíž dnešního vzdělávacího systému tkví do velké míry v „deprofesionalizaci“ učitelů. Učitelství je kreativní profese. Není to donášková služba. Nejde pouze o to předat nabyté. Ano i to je třeba dělat, ale skvělí učitelé kromě toho mentorují, stimulují, provokují, zapojují. Vzdělávání existuje proto, aby stimulovalo učení. Pokud se ale žádné učení nekoná, není ani žádné vzdělávání. Je to jako s dietou. Dietu můžete držet léta a neshodit přitom žádné kilo. Stejně tak se vzděláváním. Dokážeme o něm hodiny a hodiny debatovat, bez toho, že bychom zmínili to hlavní, o co jde – učení. Hlavním smyslem vzdělávání je přimět lidi k učení. Úkolem učitele je potom učení „fasilitovat“, usnadňovat. To je to, o co jde. To, že učitel učí, ještě ale nemusí znamenat, že se žáci něco učí. Potíž tkví v tom, že převažující pohled na vzdělávání se nezaměřuje ani na vzdělávání ani na učení, ale na testování. Testy mají svůj význam, ale neměly by být středobodem vzdělávacího systému. Měly by diagnostikovat, pomáhat. Měly by podporovat učení, ne mu bránit.
Učitelství je kreativní profese. Není to donášková služba. Nejde pouze o to předat nabyté. Ano i to je třeba dělat, ale skvělí učitelé kromě toho mentorují, stimulují, provokují, zapojují.
Místo zvídavosti tu máme kulturu poslušnosti. Vedeme děti i učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy místo toho, aby těžili z kolektivní představivosti a zvídavosti.
Princip číslo 3: „Lidský život je ve své podstatě tvořivý. Proto máme rozdílné životopisy. Vytváříme své životy. Jednou z důležitých rolí vzdělávacího systému je probudit v nás tvořivé síly. Místo toho ale žijeme v kultuře standardizace.“, říká Robinson.
Hlavním smyslem vzdělávání je přimět lidi k učení. Úkolem učitele je potom učení „fasilitovat“, usnadňovat. To je to, o co jde.
Co dělají všechny funkční systémy vzdělání na světě, například finský? Individualizují vzdělávání i učení! Uvědomují si, že to jsou studenti, kdo se učí a že vzdělávací systém existuje proto, aby jim v tom pomohl, berouc v potaz jejich zvídavost, osobnost, individualitu. Tak se začnou učit. Učitelská profese má v těchto systémech vysokou prestiž. Uvědomují si zde dobře, že nezmění systém, pokud nenajdou nejlepší lidi a nepomohou jim dělat to, v čem jsou nejlepší. Rozvoj učitelů zde není náklad, ale investice. Každá země, stát či město, kde se daří, si to velmi dobře uvědomuje – ať už to je Kanada, Singapur, Jižní Korea, Austrálie, Hong Kong nebo Šanghaj. Zatřetí, zodpovědnost za vzdělávání tu mají samy školy, ne zastupitelstvo, ne stát, ale škola. Fakt je totiž ten, že vzdělávání ani učení neprobíhá na radnici nebo ve vládě, ale v učebnách ve škole. Když na to zapomenete a začnete rozhodovat za učitele, zastaví to vzdělávání i učení. Je třeba oba procesy vrátit lidem, kterých se to týká.
Dnešní vzdělávací systém je postavený na mechanistickém přístupu k životu. Je to jako by škola byla továrna. Myslíme si, že stačí vylepšit čísla, aby to celé fungovalo lépe. To se ale nikdy nestalo a nestane. Vzdělávání není mechanický systém. Vzdělávání je systém lidský . Lidé se buď chctějí učit nebo nechtějí.
Na závěr jako by mluvil o naší škole a zmiňuje přitom termín “alternativní vzdělávání” a říká, že kdybychom to všichni dělali, nepotřebujeme žádnou alternativu. Zajímavé ne?