Projev Steva Jobse z roku 2005 absolventům Stanfordu. Pokud jste ho neslyšeli, zaposlouchejte se – viz video výše s českými titulky. Jestli jste ho už slyšeli, pusťte si to znovu. Jako se některé knihy dají číst opakovaně a člověka vždy obohatí, i tento projev je možné si pustit několikrát a vždy v něm člověk něco najde. Kdybyste ho nechtěli poslouchat, ale přečíst, celý přepis naleznete zde.
Chtěl jsem v tomto blogu vypíchnout část, ve které Jobs vzpomíná na to, jak se učil kaligrafii …
… vybral jsem si vysokou školu, která byla skoro tak nákladná jako Stanford, a veškeré úspory mých rodičů z dělnické třídy se rozplývaly v mém školném. Po šesti měsících studia jsem nedokázal ocenit jeho hodnotu. Neměl jsem představu, jak naložit se svým životem a nebylo mi ani jasné, jak by mi univerzita mohla pomoci si tu představu utvořit. Přitom jsem utrácel celoživotní úspory svých rodičů. Rozhodl jsem se tedy odejít a doufal jsem, že to dobře dopadne. Tehdy jsem z toho měl dost hrůzu, ale když se ohlédnu zpátky, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Ve chvíli, kdy jsem opustil řádné studium, jsem mohl přestat s docházením na přednášky, které mě nezajímaly, a začít navštěvovat jen ty, které vypadaly zajímavě.
Nebyla to jen romantika. Neměl jsem kolejní pokoj, takže jsem přespával na podlaze u přátel, sbíral jsem lahve od koly a za vratné zálohy 5 centů za láhev si kupoval jídlo; vždy v neděli večer jsem šel přes město 7 mil pěšky, abych ve svatyni Hare Krišna dostal své jediné slušné jídlo v týdnu. Miloval jsem to. A řada zkušeností, na které jsem narazil, když jsem následoval vlastní zvědavost a intuici, se později ukázala být neocenitelná. Dám vám jeden příklad:
Reedská univerzita měla v té době asi nejlepší výuku kaligrafie v zemi. Každý plakát, každá nálepka na šuplíku po celém univerzitním areálu byly vyvedeny krásně ručně vyvedeným písmem. Protože jsem opustil řádná studia a nemusel jsem navštěvovat běžné přednášky, rozhodl jsem se navštěvovat hodiny kaligrafie. Naučil jsem se druhy písma serif a sans serif. Naučil jsem se, jak přizpůsobit vzdálenost mezi písmeny jejich kombinaci, a co dělá skvělou typografii skvělou. Bylo to nádherné, historické, umělecky propracované způsobem, jaký věda nedokáže zachytit – a mě to fascinovalo.
Nic z toho nemělo naději na praktické uplatnění v mém životě. Ale když jsme o deset let později navrhovali první počítač Macintosh, všechno se mi vrátilo. A všechno jsme to taky použili při navrhování Macu. Byl to první počítač s krásným písmem. Kdybych býval na vysoké škole nenavštěvoval tyto jediné přednášky, Mac by nikdy neměl výběr fontů a proporčně odsazené písmo. A protože systém Windows prostě okopíroval Mac, je pravděpodobné, že by je neměly ani osobní počítače. Pokud bych neopustil řádné studium, nikdy bych býval nenavštěvoval hodiny kaligrafie a osobní počítače by bývaly neměly ty úžasné fonty, které mají. Tehdy na univerzitě nebylo samozřejmě možné ty body spojit. Ale o deset let později už to bylo nad slunce jasné.
Když toho Jobse poslouchám, přemýšlím, jak často se děti v dnešní většinové škole mohou volně pustit do aktivit, do kterých se opravdu pustit chtějí? Do aktivit, které z našeho dospělého pohledu, do školy nepatří. Ve škole se zaměřujeme na tzv. STEM – Science, Technology, Engineering and Mathematics – viz např. článek Ondřeje Šteffla „Více chemie nebo méně korupce„. Ostatní aktivity mají pramalý prostor, neboť nejsou pro praktický život užitečné.
Když ale přemýšlím o té Jobsově kaligrafii a přitom píšu tenhle kousek textu na jeho MacBooku, jsem rád, že se mu ta písmena tehdy tak líbila. Přijde mi to jako krásná ukázka toho, jak moc je třeba dětem (a lidem obecně) umožnit, aby šly (řízeně i neřízeně) za svými vášněmi, zájmy a třeba i posedlostmi. Jak je důležité, aby si děti mohly (jen tak) hrát, aby mohly tvořit to, co opravdu tvořit chtějí bez úvahy k čemu jim to jednou bude a jestli vůbec k něčemu. Jeden totiž nikdy neví. Obzvlášť v dnešní době. Kdo z nás byť tuší, jak to tu bude vypadat v roce 2030 (viz Montessori mafie)? Když se Jobs učil malovat ta písmena, dělal to, protože ho přitahovala jejich krása. Nic víc, nic míň. V té době neměl ponětí, že jednou bude existovat nějaký počítač, tablet nebo smartphone, a že právě téhle (z tehdejšího pohledu neužitečné) lekci malování jednou poděkujem za podstatnou část toho, jak tyto dnešní moderní technologie fungují.
Možná bychom se mohli častěji zamyslet – ať už jako vzdělávatelé, rodiče, politici nebo podnikatelé, zda mají naše děti (i dospělí) v životě dostatek „kaligrafie“. Zda mají dostatek volnosti následovat sami sebe, své touhy a představy. Zda mají možnost být tím, kým jsou a tvořit, co tvořit skutečně chtějí. Pokud ano, udržme to. Pokud ne, hledejme cesty, jak to přenastavit. Zdá se totiž, že budoucnost bude potřebovat nové Stevy Jobsy. Bude jich potřebovat hodně. To, jak se Jobs stal Jobsem vedlo právě i přes „kaligrafii“.