Stalo se vloni na podzim. Naše Valentýna si tehdy listovala jednou z knih, kterou jsme si četli. Z ničeho nic začala hláskovat: M-O-M-O a Z-T-R-A-C-E-N-Ý Č-A-S. Každé ze tří slov nejprve přehláskovala a pak ho řekla vždy i celé. Mně chvíli trvalo, než mi to seplo: “Cooože? Ty umíš číst?”, zeptal jsem se s údivem. Valentýna jen pokrčila ramínky: “Umím”.
Když pak po chvíli začala i psát, už jsem se nedivil…
Abyste mi rozumněli – Valentýně bylo v té době pět a chodila do školky.
Možná si říkáte, že je to normální. Rodí se přeci hromada dětí, které se z ničeho nic rozečtou, počítají, chápou, tvoří a bůhvícoještě.
Já se ale nepřestávám pozastavovat nad jakýmkoli příkladem přirozeného učení (po letošní návštěvě Sudbury v Jeruzalémě dvojnásob) a nad obecným názorem, že “od toho je přeci škola”, aby děti naučila číst, psát a počítat. Proto vlastně školy máme, ne? … aby nás naučily právě toto. Tak to většina z nás chápe.
My jsme teď navíc momentálně u kamarádů v Holandsku. Ti se právě vrátili z roční cesty kolem světa. S jejich dvěma dětmi (Simon 9, Julie 11) jsme se před rokem domlouvali přes jejich rodiče. Dnes mluví oba plynně anglicky. S východo-australským přízvukem. Když jsme sem předevčírem přijeli, sedl jsem si z toho na zadek podobně jako vloni z Valentýnina čtení. Když vidím všechny ty děti, které drtí léta povinnou angličtinu (a jiné věci) s tím, že výsledkem je až příliš často jen rozpačité koktání, je mi zase o trochu jasnější, že náš náhled na vzdělávání je třeba od podlahy překopat. Začít bychom měli tím, že si položíme otázku: K čemu má škola v dnešním světě vlastně sloužit?
Co myslíte?