Už je to přes dva týdny, ale já na to nemůžu přestat myslet. Stalo se to v pátek 26. června, poslední den ve škole, před prázdninama, lehce před obědem. Jeli jsme ze školy, autem. Na zadní sedačce, kde sedí děti, bylo nezvykle ticho. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a všiml si, že se Valérii (naše dcera, do června žákyně žluté (3.) třídy u nás ve škole) koulí po tváři slzy. „Co se děje, Vali?“, ptám se. Ticho. Zeptám se proto ještě jednou. „Stýská se mi.„, odpoví ona. „A po kom?„, ptám se ještě. „Po Karin (učitelka), po Ladě (asistentka) a po holkách.“
Skoro jsem z toho taky uronil slzu. Kdyby mě v dětství neodnaučili plakat, tak se vážně rozbrečím. Když já chodil do školy, většinu školního roku jsem „stříhal metr“. Začátek prázdnin pro mě byl doslovný svátek roku. Větší než Vánoce. Nedovedu si třeba představit, že by se mi o prázdninách stýskalo po mé paní učitelce.
Najednou jsem v situaci, kdy nás Valérie od pondělí do pátku ráno honí, aby byla ve škole na čas nebo pláče, protože se jí stýská po paní učitelce nebo po holkách (Mimochodem tenhle text píšu uprostřed Sicílii, kde jsme s kamarády ze školy a jako bychom byli domluvení, Valča právě prohlásila, že se už těší do školy).
Tak jsem z toho krapet naměkko, neboť jsem to už jednou v životě zažil. Bylo to v době, kdy Valča chodila do školky, z které odmítala chodit domů. My tu školku proto většinu odpolední společně s dalšími rodiči po páté hodině pravidelně zavírali. Tehdy jsme si doma všimli, jak důležitou úlohu může školka a později hlavně škola v našem životě hrát. Na základě toho jsme se rozhodli hledat takovou, která pomáhá dětem najít jejich vrozené dary a místo v dnešním světě. Ne tu, která z dětí dělá další cihly do zdi konformní společnosti, jak o tom svého času zpívali Pink Floyd:
Do pražských Modřan jsme se kvůli škole přestěhovali a o našem hledání jsme natočili film (z dílny Andrei Culkové – nahoře). V pátek (26.6.) mi došlo, že se mi splnil malý sen (samozřejmě vím, že v životě není nic konstatní, ale i za ty tři roky Na Beránku jsem nesmírně vděčný). Došlo mi, že jsme našli školu, ze které se našemu dítěti nechce.
Došlo mi, že jsme našli školu, ze které se našemu dítěti nechce. Navíc školu, která stojí na zapojení rodičů a jako státní je dostupná všem.
Ten náš filmík už shlédly tisíce lidí a mě se kvůli tomu dodnes neustále někdo ptá: „Jak najít tu správnou školu pro naše dítě?“ Napadlo mě, že by to byla i dobrá otázka pro tento blog, neboť co člověk to zkušenost (Tématu se bohatě věnují např. na EDUinu). Já školu pro své dítě hledal jen jednou v životě a tak ta moje zkušenost je tedy velmi omezená. Když bych ji však měl sesumírovat do pár bodů, bylo by to asi toto (s dovolením ze široka):
1. O co vám jde? V mnoha alternativních školách slyším: „Jsme vhodní pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče.“ Jsou to totiž právě rodiče a jejich očekávání, které dítě buď podpoří nebo mu jsou při učení naopak překážkou. Proto na úplný začátek považuji za nutné si jako rodič zodpovědět pár otázek – např.: Jak moc se chcete v životě na prvním místě „stát někým“, daleko to dotáhnout, dosáhnout profesního úspěchu? vs. Jak moc vám jde na prvním místě o smysluplnný a šťastný život, tj. chcete dělat, co milujete s lidmi, kteří vám jsou blízcí? Odpověď mi přijde klíčová, neboť z toho vyplyne například i to, jak moc potřebujete, aby vaše děti dostávaly známky, učily se z učebnic a kumulovaly znalosti, tj. zda chcete „přípravku na víceleté gymnázium“ nebo něco úplně jiného.
2. Komunita nebo instituce? Kamarád ze Slovenska, ředitel jedné velké základní školy mi řekl: „Nalejme si čistého vína! Základní školy a mateřské školky existují proto, aby měli pracující rodiče kam odložit své děti.“ Osobně si myslím, že pro většinu rodičů je to podstatný důvod. Čím víc mezi ně patříte, tím spíš hledáte „instituci“, kam ráno dítě odevzdat a odkud si jej odpoledne vyzvednout. Čím víc věříte v sílu komunity (propojení se se společně smýšlejícím lidmi se stejným cílem) a fungování v ní je pro vás natolik prioritní, že si na to i uděláte čas (i přes úvazky v zaměstnání), potom hledáte též asi něco úplně jiného.
3. Škola nebo vzdělávání? A hledáte vůbec školu? Škola je nejčastější, ale ne jediný způsob, jak vzdělávat děti (pěkně o tom mluví např. Ondřej Šteffl). Otázka tedy zní, zda ŠKOLA je pro vaše dítě TOU cestou? Pokud ano, jaká? Varianty – ty školní a mimo-školní jsou v naší části světa (alespoň, co já vím) následující:
A hledáte vůbec školu? Škola je nejčastější, ale ne jediný způsob, jak vzdělávat děti.
A) Unschooling: Tento způsob nedávno pěkně vysvětloval třeba zakladatel Tesly a PayPalu Elon Musk. Je možné ho jakkoli kombinovat s bodem B) níže. Pro vysvětlení mrkněte na začátek třeba na wikipedii. Nasměrovat pomohou i ve Svobodě učení. Variantou, s kterou se setkávám osobně stále častěji (i když zdaleka není pro každého) je půlroční, roční či delší „přestávka od školy“ a učení se na cestě – naši holandští přátelé třeba tento týden odlétají na roční cestu okolo světa, během které budou své dvě děti (Simon 7, Julie 11) vzdělávat na cestě. Zaujalo mě, že si s sebou k tomu berou pouhých 6 pomůcek: 2x ipad, 2x blok, 2x propiska. To bude na rok celá jejich škola. Zbytek přinese život. Potkávám i lidi (s malými dětmi), kteří si život rozdělili na dvě poloviny. Polovinu žijí v jedné zemi, polovinu v druhé. Pro inspiraci v tomto ohledu doporučuji např.: ZŠ Březová.
B) Domácí vzdělávání: Tato varianta má v ČR už hromadu zkušených – jako odrazový můstek poslouží třeba web Domácí škola. Osobně považuji za důležité spojit síly s podobně smýšlejícími lidmi a fungovat „komunitně“. K tomu je dobré mít už v předškolním věku okolo sebe „spřízněné duše“. Ty se shlukují okolo mateřských center, církevních spolků, KPZ-ek a dalších skupin, které si v dnešním světě hledají vlatní cestu. My béčko zvažovali, ale protože jsme okolo sebe spřízněné duše neměli, rozhodli jsme se pro školu.
C) Vlastní škola: Takhle vlastně vznikla před lety i naše škola. Skupina rodičů tehdy hledala alternativu, dohodla se s ředitelem ZŠ Pertoldova Na Beránku a bylo. Variant je nespočet, příkladů k „okopírování“ ještě víc. Např. ZŠ Purkrabka – tu založili rodiče od nás ze školky ve Slušticích. Podobně jako domácí vzdělávání i zde se hodí mít okolo sebe komunitu podobně smýšlejících lidí. V podobných projektech to nepůjde bez role vizionáře a zařizovače, neboť bez vize to bude plytké a zařizování je při tom jako na kostele. Obrovskou výhodou (stejně jako u domácího vzdělávání) je možnost seskládat si způsob výuky ze všech vzdělávacích systémů, které jsou k dispozici (viz níže). I my jsme o této cestě přemýšleli – viz před lety tato výzva na mém blogu.
D) Alternatívní školy: U této varinaty je dobrým odrazovým můstkem např. web „Alternativní školy„, skvěle propojí Edufórum, prima zdrojem informací je i Eduin či zmiňovaná Svoboda učení. Já osobně mám jakous takous zkušenost pouze s demokratickým, Waldorfským a Montessori systémem. Demokratické školy (typu Summerhill nebo Sudbury jsou u nás zatím nelegální, ale i tak se první projekty objevují). Dobrý zdroj všeho je i AERO. Obecně ale platí, že každá Waldorfská, Montessori, lesní škola,… je jiná. Vždy je klíčový bod 4. níže.
Pozor: Přívlastek „alternatívní“ je relativní. Alernativa je alternativou pouze do doby, než zmizí nebo se stane středněproudým, většinovým způsobem. Komunikace přes mobilní telefon bývala alternativou komunikace přes pozemní linky nebo faxy. Automobily bývaly alternativou dopravě koňskými povozy.
Rodiče, kteří stojí před otázkou, jak vzdělávat své dítě to dnes mají těžké i snadné zároveň. Tíha spočívá ve zdánlivě bezbřehé svobodě volby. Lehkost v tom, že mnoho cest už před námi někdo prošlápl. Navíc máme svobodný internet s hromadou inspirace a možnostmi se propojit.
4. „Vaše“ škola: Kamarád, když vybíral školu pro své dítě přišel za paní učitelkou a zeptal se jí: „Paní učitelko, jaké jsou pro vás ve třídě priority?“ „Kázeň a discpílína.“ odpověděla mu bez zaváhání. „Hned jsem věděl, že tam rozhodně ne.“ My jsme si v Modřanech prošli všechny alternativnější školy. Já osobně tomu věnoval mraky času. Někde nás bolelo břicho, jinde nám bylo dobře. Na Beránku nám bylo extra dobře… z jejich lidského přístupu, z nasazení učitelů, ze zářících očí, z lidskosti, z orientaci na děti,… Je to stejné jako třeba v intimním vztahu – někde uvnitř jsme cítili, že to je ono! Andree (Spolu-maminka od nás ze školy, s kterou to tu v tom sicilském žáru smolíme) se osvědčily při výběru školy tyto čtyři kroky:
A) Názory kamarádů: Zeptat se lidí, s kterými sdílíme pohled na svět.
B) Zajít se do školy podívat – Ale mimo (!!) den otevřených dveří, i do výuky. Já bych se díval na to, jak se tváří školník a učitelé, zda jsou ve škole klece nebo mříže, prodejní automaty, zda tam zvoní jako na poplach, co visí na nastěnkách či na webu, jak funguje žákovský parlament (a zda ho vůbec provozují), zda je škola v Rodiče vítáni či podobných systémech či jaké akce pořádají či do čeho se zapojují. Všímal bych si toho, co na to říká pocit v břiše.
C) Vygooglovat si ředitele – Ředitel a konkrétní učitel jsou bezesporu dvě nejdůležitější osoby, s kterými je dobře si potřást rukou a „probrat život“. Andrea radí začít Googlem a určitě se s nimi sejít a popovídat si. Mně se tohle více než osvědčilo a všechna ta setkání mě obrovsky obohatila.
D) Zajít/zavolat do pedagogicko-psychologické poradny – ve čtvrti či v obci. Prý jsou ochotní informovat o tom, v jaké škole a jak moc se vyskytují jaké „psychické trable“ a kde to naopak lidsky funguje.
5. „Pěšky/na kole“: Já osobně považuji za důležité v místě, kde bydlím i žít. A žít pro mě znamená ŽÍT se vším všudy, tj. především se vztahy. Chodit do školy pěšky nebo na kole/koloběžce je pro mě na prvním místě. I když – uznávám – to může být zapeklité. Pro nás to znamenalo nutnost se přestěhovat, jiní nacházejí dobrou školu v místě bydliště, další zakládají vlastní, jiní volí vzdělávání doma. Co člověk, to cesta.
Tolik naše zkušenost – to, čeho jsme se drželi při výběru školy my a co jsme se během hledání naučili. Prosím, podělte se o ty vaše nebo dejte do komentářů link na články, videa, debaty, školy, projekty, od kterých se i další rodiče mohou inspirovat. Naše společnost totiž stojí na křižovatce – podstata našeho současného většinového školského systému již dlouho nevyhovuje potřebám doby. Rodičů, kteří si to uvědomují, je stále víc. Co potřebují je inspirace, návod, propojení a povzbuzení. Změna se už děje a my ji dalším sdílením a propojováním můžeme urychlit. Díky za to!