Po loňské návštěvě našich sedmáků a osmáků („Velmi dobře řízený chaos„) jsem si řekl, že bych chtěl navštívit i všechny naše ostatní třídy. Chvíli před vánocemi jsem proto strávil den s druhým trojročím (4.-6. třída), větší část dne ve fialové třídě. Stejně jako od sedmáků jsem i odsud odcházel poněkud rozhozený a nadšený. V dnešním blogu najdete mé postřehy z celého dne. P.S.: Pozor! Je to krapet delší. Byl to totiž perný den :-).
Je úterý 1.12.2015, něco po osmé. Na návštěvě jsem se dopředu domluvil s našimi učiteli. Druhé trojročí = čtvrťáci, páťáci, šesťáci pohromadě po cca 20-ti dětěch – tj. 10 – 12-ti leté děti. Celkem máme v této věkové kategorii tři třídy. Označujeme je barvami: červená, zelená, fialová. V každé tříde je učitel a asistent.
1.12. byl celkem běžný den. Jen snad s výjimkou blížících se vánoc a toho, že je tu dnes na návštěvě 18 studentek z pedagogický fakulty. Přijdu si jako devatenáctá.
Běžím chodbou a mám dokonalé dejá vu. Jako když mi bylo deset a já šel do školy pozdě. Je už totiž něco málo po osmé. Pravidlem u nás ve škole je, že v osm se začíná – zpravidla “elipsou”, jakýmsi ranním rituálem, kdy se děti pozdraví a řeknou si, co je daný den čeká.
Dětská elipsa
Přestože “už je čas”, na chodbě stojí skupina učitelů a o něčem se radí. Katka, učitelka z fialové třídy, do které mířím jako do první, mi nazančí, ať jdu dovnitř.
Otevřu dveřa a pozdravím se s dětmi. Překvapí mě, že všichni už sedí na elipse (většina na koberci, něktěří na židli). Až později se dozvídám, že učitelé v druhém trojročí se rozhodli zodpovědnost za pořádání ranních elips přenést na děti. Každý den má někdo službu s cílem “nastartovat” den. Cílem je dát dětem pocítit, jaké to je, pocvičit se ještě víc v dovednostech facilitace, diskuze a snad též lépe pochopit roli učitele. Ti mají mezitím prostor se na chodbě dohodnout na tom, kde se děti z jednotlivých tříd během dne protnou a celkově “sladí noty”. Řada aktivit jde totiž napříč třídami.
“Chcete si zahrát nějakou hru?” ptá se Tomáš, páťák, který má dnes službu. V manažerském světě se tomu říká “icebraker”, něco na prolomení ledů, na zahřátí, na rozjezd. “Navrhuju šibenici, tichou poštu nebo hejbací pexeso.”, říká Tomáš. Vyhraje “šibenice” a než se po cca deseti minutách vrátí učitelé – děti si stihnou zahrát dvě kola. Já na to celou tu čtvrthodinu fascinovaně zírám a říkám si, že už jenom tenhle ranní úvod by vydal na blog. Třeba jen to, s jakou lehkostí “moderoval” Tomáš diskuzi, s jakým respektem a přitom důsledně dokázal poukazovat na dohodnutá pravidla, nebo jak celá třída spolupracovala jako jeden manšaft. Smekám!
Ranní brífink a volná hra
Už jsem pochopil, že děti se nejlépe učí hrou. Pokud – každé podle svého zájmu a možností – může zkoumat, co koho zajímá a ztratí se přitom ve své přirozenosti. Zcela v souladu s tímto předpokladem se Katka zapojuje do diskuze na elipse, uprostřed které jako bych se vrátil do dětství. Na koberci totiž leží několik stolních her z mého dětství – Kloboučku hop, Merkur, Dostihy a sázky a další. Druhé trojročí totiž připravuje divadelní vystoupení. Jedním z témat je “Škola našich rodičů”.
“Celý den pracujete. Kdo bude mít zájem, může si kdykoli během dne zahrát s jakouli z těchto her. Ráda bych vám řekla pravidla, jak se v nich chovat. Kromě hraní si prosím vždy položte následujcí dvě otázky: “K čemu má ta hra sloužit? Co nás má naučit?” Jinými slovy, to hraní bude mít výstup.
“Dnes nás čekají následující věci.”, pokračuje Katka a ukazuje přitom na program dne napsaný na flipchartu: Geometrie – úhly – 4.ročník (8:30); Geometrie – konstrukce trojúhelníku – 5.ročník (10:00); Věta týdne – společný větný rozbor (12:00).”
“Připomínám Výstavu “Pravěk” v knihovně, od 9:00 a 10:30 kdo bude mít zájem Hudebka s Bárou. Kdo potřebuje v průběhu dne konzultace s Martinou a šesťáci pokusy s Davidem.”
“Přeji vám krásný den. Užijte si to! Děkuji. Jdeme na to!”, končí Katka svůj úvodní brífink.
(V zelené třídě měli kromě společných projektů: Opakování shoda podmět a přísudek, Rýsování – trojúhelníky; v červené čtenářskou dílnu Jacka Londona a Zlomky)
Jak už jsem psal, myslím, že nejsem žádný vyjukaný Montessori zelenáč, ale po tomhle úvodu mi zase spadla čelist. Mám za sebou pár let v managementu nadnárodních firem a patnáct let v manažerském poradenství. Jsou u nás ale ve škole situace, kdy chci všeho nechat a uspořádat zájezd pro manažerské týmy z “Czech top sto” – třeba už jenom na téma prezentačních dovedností, srozumitelného vyjádření myšlenky nebo získání ostatních pro společnou ideu, moderování diskuze nebo naslouchání. Tohle byla jedna z těch situací.
Trénink v sebe-řízení
Kromě přístupu učitelů mě fascinuje i trvalý trénink, který mají zdejší děti v rozhodování o tom, jak ve škole trávit svůj život. Mně se do třiceti neustále někdo snažil říkat, co, kdy, jak, nebo s kým bych měl ve škole a později v práci dělat. Když jsem se pak vydal na volnou nohu, dlooouho to bylo trápení: otázek bylo víc než odpovědí. Co má jakou prioritu? Kolik času věnovat čemu? Kde pracovat? Z domova nebo raději odejít? Jak všechny ty možnosti a plány zkoordinovat, abych měl čas i na sebe, rodinu a na přátele? Nebyl to žádný med. Možná to někteří taky znáte!?
Myslím si, že když se učíte si na tyto otázky odpovídat už od tří, šesti let, je to pak úplně jiný život. Dnešní čtvrťáci vyrazí na trh práce okolo roku 2030. V té době už bude většina práce nejspíš stát na “sebe-řízení” a ne na “řízení”. Děti, které se učí řídit samy, tak budou mít obří výhodu oproti těm, kteří tu možnost nemají.
Na nedávné přednášce zakladatelů Sudbury školy z Jeruzaléma jsem zaslechl: “Pokud chcete naučit děti rozhodovat, nechte je rozhodovat. Pokud je chcete připravit na život, nechte je (i ve škole) žít.” U nás ve škole je to podobné.
Nový rok v Japonsku
Jednou z možností, čemu se mohly děti ten den – podle svého zájmu, možností a potřeb – věnovat, byly “Konzultace s Martinou” a prezentace toho, jak se v Japonsku slaví Nový rok: přeloženo do jazyka většinové školy: angličtině. Děti ze všech třech tříd se tak v průběhu dne střídaly u Martiny a Chieko (dva z našich učitelů angličtiny) a já měl další dejá vu. Tentokrát se mi vybavila už zmiňovaná červnová návštěva sedmáků/osmáků a pocit zdánlivého chaosu (ve kterém jsem ale po chvíli zahlédl pevný skrytý řád), který jsem tehdy měl. V druhém trojročí byl můj pocit zmatku chvílemi ještě větší (logicky – dětí je tu třikrát víc). Přemýšlel jsem, zda nezapnout na hodinu, dvě kameru tak, aby snímala, co se dělo třeba právě okolo Martiny a Chieko a výsledek vám pak pustit s několikanásobným zrychlením tak, abyste viděli, jak je tam chvíli jedno dítě, pak dvě, pak osm, pak zas jedno, jak se to celé krásně přirozeně přelévá bez toho, že by to kdo jakkoli řídil.
Pevným bodem angličtiny byla prezentace Chieko (Japonka žijící v Praze) o tom, jak u nich doma slaví Nový rok – v rámci projektu “Cizí kultury”. Tady jsem se zase nadchnul. Já totiž do osmnácti let ve svých školách potkával jenom Čechy a cizí jazyky jsem drtil tak, že jsem opakoval to, co řekl pan učitel, případně, co jsem vyčetl z učebnice. O tom, že existuje nějaké Japonsko, jsem věděl z hodin zeměpisu a dějepisu. Teď tady stojím a pozoruji, jak Chieko zaníceně (samozřejmě anglicky) vypráví o tom, jaké je to u nich doma. Dětem září oči. Kromě jazyka přemýšlím o tom, jestli tohle není nejlepší lék na homofobii? Co myslíte?
Slyšet, vidět nebo si něco osahat
V zelené třídě, kde je i Chieko, se po chvíli přesunuji o metr dál a polo-lehám na koberec, abych zahlédl i část “procvičování podmětu a přísudku”. Šest až devět dětí tu s Mirkou sedí na zemi a větu po větě trénují její skladbu.
Mirka: “Seznamy posloužily žákům.” Co je podnět?
Adélka: “Žákům.”
Mirka: “Nene.”
Adélka: “Můžu se na to podívat?” Mirka jí podává větu napsanou na papírku.
Adélka: “Seznamy! Já to potřebuju vidět!”
Podobný dialog pokračoval na dalších příkladech: “Těsto na chléb zadělali pekaři už včera.” ; “Hladové krávy bučely.”;…
Adélka se na to opět potřebovala podívat a s výrazem Heuréka! v očích to pak vždy řekla správně. Mirka se nadechla a řekla něco, co mě zasáhlo: “Všimli jste si, jak někdo potřebuje sluch, další se na to potřebuje podívat, někdo si to osahat?” Mám to totiž stejně jako Adélka. Abych si něco pochopil, zapamatoval, potřebuji to vidět. Trvalo mi 35 let, než jsem si toho všiml. Přemýšlím, kde bych dnes byl, kdyby Mirka tehdy byla moje učitelka.
Hudebka s Bárou
Měl jsem zapsáno, že v 10:30 je jedna ze dvou možností zastavit se na hudebku. Protože mám ze zpěvu trauma (při hodinách hudební výchovy ve škole jsem se to dokonale odnaučil), byl jsem zvědavý, jak se tu k hudbě přistupuje. Do hudební místnosti přicházím když už se zpívá. Bára – učitelka – hraje na klávesy a společně s pěti holčičkami zpívají koledy. Všímám si kontrastu mezi tím, jak u toho ty holky září, ztímco mě zprvu bolí břicho. Bojím se, aby mě Bára nevyzvala, ať si s nimi zazpívám. Na povrch mi totiž vyplouvají pocity z trapnosti z hodin nucené hudební výchovy a pravidelného ztrapňování se před ostatními. Říkám si, jak skvělý nápad, “odskočit si od práce” si zazpívat nebo zahrát na nějaký hudební nástroj! Případně – pokud je hudba něčí opravdová vášeň, věnovat se jí do sytosti.
Pokusy s Davidem:
Musím se smát. Přistihnu se, že několikrát během dne nevím kudy kam. Typická situace, kdy je toho moc a já si neumím vybrat. V těchto případech se většinou snažím “nacpat deset litrů do půllitru”. I zde vybíhám z hudebky a s jazykem na vestě dorážím na pokusy s Davidem, který ve škole učí přírodní vědy.
Přicházím do laboratoře uprostřed procesu rozpouštění hypermanganu. Pozoruje ho při tom parta osmi šesťáků. Když je konec, jedna z dívek prohlásí: “Škoda, že to nebouchlo! Taťka Šmoula totiž, když dělá pokusy, tak to vždycky bouchne”. Slečně je dvanáct a to je věk, kdy se člověk snaží být vtipný, pomyslím si. Davida to ale nevyvede z míry, ba naopak: “Tak, že jste to vy, až budeme končit, uděláme něco bouchacího.”, přislibuje se zcela vážným výrazem v tváři. A taky že jo! Na závěr pokusů opatrně upižle ždibek pevného sodíku naloženého v petroleji a v zadní části místnosti ho opatrně hodí do vody. Výsledkem je efektní mikro-ohňostroj. Děti jsou – jak jinak – nadšené. Já myslím, že i taťka Šmoula by zatleskal!
Nadchlo mě, jak David vysvětluje Mendělejevovu tabulku prvků. Jde na to přes podobenství s jazykem: “Všimli jste si, že existuje relativně hodně slov, ale málo písmen v abecedě? Stejně tak je to s chemickými látkami, kterých může být neomezené množství. Počet prvků, stejně jako písmen je ale omezený.”
Na základní i na vysoké škole jsem miloval chemii. Vlastně tu aplikovanou miluju ještě dnes. Chvíli přemýšlím, kde bych dnes byl, čemu bych zasvětil svůj život, kdybych tehdy ve škole potkal jako učitele Davida?
Jack London
Jack London slaví výročí, a tak v červené třídě, kdy je právě se skupinou zájemců na pořadu tzv. čtenářská dílna, se čte jeho legendární román: Bílý tesák. Čte se nahlas, jak jinak, v kruhu cca 10 čtvrťáků. Učitelka Míša ostatní vybízí: “Pokud neznáte jakékoli slovo či jste na pochybách, co znamená, zastavme se a proberme to.” Padají slova jako: zvrat, plec, ostruhy nebo rysí. Sleduji to a podobně jako před chvílí u Mirky cítím mezi dětmi nulový ostych. Vlastně jsem si během dne zatím nevšiml náznaku nervozity – ani z toho, že děti při práci pozoruje devatenáct studentek. Vzpomínám si, jak vloni na konferenci Svoboda NaŽivo Mirka prohlásila: “Chyba je přítel”. Ingvar Kamprad, zkladatel IKEA říká: “Chyby nedělá jen ten, kdo spí.” Tady to žijí.
Respektující, nenásilná komunikace
Všimli jste si, jak vzácná je v našich krajích dovednost řešení konfliktů? Jak málo lidí umí druhým říct, co by opravdu chtěli, co se jim líbí a nelíbí? Mám dojem, že většina lidí řeší konfliktní situace dvěma způsoby. Buď jsou zticha a “žerou se uvnitř”, nebo jdou do agrese, ponižování, opovržení a místo toho, aby vyjádřili, co cítí a co potřebují, tak řvou, koktají, nebo se zajíkají.
Já si k nám do školy (nebo i do školky) chodím pro naději, že spolu dokážeme i ve střetech (zájmů, přístupů a potřeb) komunikovat bez bolení břicha. Zde jsou tři příklady zaslechnuté v úterý:
“Omlouvám se, že ruším. Je 8.30. Prosila bych čtvrťáky na prezentaci o geometrii na 15 minut. (Katka);
“Omlouvám se přátelé, chápu, že jste pohlceni hrou. Já tu mám ale prezentaci pro sedm lidí a neslyšíme se, a to jsme od sebe 30 cm. Bylo by možné, abyste se krapet ztišili? Děkuji. (Katka v situaci, kdy ve třídě vysvětluje malé skupince dětí a ostatní hlučí).
“Omlouvám se, že vás vytrhuji od práce, ale kdo má zájem o konzultace z angličtiny, jsme s Chieko k dispozici (Martina).
Simon Sinek, světová autorita v oblasti leadershipu a organizace firem mluví o tzv. Kruhu bezpečí. Upozorňuje na to, že hlavním úkolem každého lídra (tedy i učitele nebo rodiče) je zajistit ve škole, potažmo doma atmosféru bezpečí a sounáležitosti. Pouze v takovém případě se člověk může opravdu učit a spolupracovat.
Kdy si dát pauzu?
Ztrácím ponětí o čase. Úplně mě to tu pohltilo. Jenomže se začíná ozývat hlad. Jsem zrovna v červené třídě a kolem jde Kuba. Jako absolvent tradiční základky s pevnými pětačtyřicetiminutovými bloky studia střídanými striktně časově ohraničenými časovými “pruhy” volna se ho zeptám: “Kubo, kdy je přestávka?” Místo odpovědi na mě ale Kuba kouká, jako bych spadl z měsíce. Viditelně moc nechápe, na co se ptám. Po chvíli mu to dojde a odpoví: “Kdy chcem.” Kubovi je deset.
Do velké míry si tu rozhoduje sám o tom, kdy bude pracovat a kdy odpočívat, svačit nebo pít… Dumám, proč valná většina českých dětí tuto elementární svobodu ještě v roce 2016 stále nemá? A proč ji nemá ani značná část českých zaměstnanců?
Kde je kdo?
Snad se mi tu už podařilo krapet rozkreslit ten “na oko chaos” a snad ho trochu dokreslují i fotky. Zde je pro příklad rozesazení dětí z fialové třídy v 8.40: 7 lidí sedí na zemi a poslouchají Katčinu prezentaci, dvě holky sedí u stolu, další dívka u stolu sama. Zbytek na podlaze v následujcících skupinkách: 3 holky, 3 kluci, 2 kluci, dvě sólo dívky a jeden sólo kluk. Na podlaze zkoumají hry ze 70., 80. let. Uběhne patnáct minut a rozesazení je mnohdy úplně jiné.
Už jsem o tom psal, ale tohle mě v jakékoli svobodné škole vždycky rozbije. Vidím, jak i šestileté děti dovedou zaníceně pracovat bez toho, že by je kdokoli kontroloval. O této základní svobodě si může až 8 z deseti dnešních zaměstnanců nechat zdát.
Hluk vs. ticho
Často u nás ve škole přemýšlím, jak se tu žije introvertním dětem. Těm, kterým se tvoří lépe v tichu. Vím, že já – pokud mám například něco napsat, potřebuji klid. Špunty do uší tak třeba patří k povinné výbavě v mé tašce. Jedním z důležitých principů Montessori je respekt vůči potřebám ostatních. K základním pravidlům tu tak patří zpravidla i apel na vzájemné tišení. Líbí se mi především tišení zvonečkem, kterého hojně využívají jak děti tak učitelé – když má kdokoli pocit, že je přlíš hlučno, zacinká zvonečkem. Ostatní mají zpětnou vazbu a tiší se. Velmi příjemná alternativa verbálních proseb, případně ve školách ještě dnes oblíbeného okřikování.
Odpolední škola:
V 11:30 je oběd. Děti tak mají za sebou jakési dva pomyslné dopolední bloky. Po obědě je do dvou tzv. odpolední škola, která slouží k dokončení práce z dopoledne, ke čtenářským dílnám, přípravě divadelních představení,… obecně činnost méně náročná na přemýšlení, spíše opakující či prohlubující.
Tolik k mým postřehům z jednoho dne v naší Montessori základce. Snad se mi to podařilo popsat tak, že si dovedete lépe představit to, čím tu naše děti tráví den. Prosím, mějte ale na paměti, že je to jen pohled jednoho rodiče, jakýsi snímek jednoho dne.
Mějte se hezky!
Fotky: Google plus; Videa: Youtube; Facebook: Montessori cesta