Thomas Friedman a Andrew McAfee patří v dnešním světě k těm několika málo lidem, kteří dokáží srozumitelně popsat, jak moc se v poslední době proměňuje svět práce a co to znamená pro vzdělávací systém – tedy i pro naši školu. Debata je k dispozici pouze v angličtině a přestože sama o sobě je více než hodná shlédnutí, dávám ji sem kvůli tomu, co zaznívá mezi přibližně 14. a 16. minutou dialogu.
Nejprve o čem ti dva diskutují – pro kontext: „Práce tak, jak ji známe skončila. Model MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ a pak dlouhá zaměstnanecká kariéra v jedné firmě je pryč. Tempo, kterým dnes nahrazujeme lidskou práci technologiemi, je rychlejší než naše schopnost pracovní místa vytvářet. Přestěhovat práci tam, kde ji udělají za míň a/nebo efektivněji nebylo nikdy snazší. Až polovina pracovních pozic, které dnes známe, přestane podle mnoha názorů do dvaceti, třiceti let existovat. Dnešní děti je tedy třeba připravit na svět, který bude v mnohém, ale opravdu v mnohém jiný než ten, který dnes známe. … tím se dostávám ke zmiňované 14. minutě.
Model „MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ a pak dlouhá zaměstnanecká kariéra v jedné firmě“ je pryč.
Tom se ptá Andyho: „Máme tu dnes hodně rodičů. Co bys poradil jim? Jak připravit děti pro tento nový svět?“ Andy odpovídá: „Já na tuhle otázku většinou odpovídám tak, že jsem byl Montessori dítě a jsem za to táák vděčný! Mnozí z nás vědí, že to je tak trochu punkový styl vzdělávání (hippie style of education) – beze známek, bez osnov, bez „nyní matika“, „nyní dějepis“. Místo toho jen malé děti pohybující se v tomto prostředí… Co to naučilo mě je to, že svět je super-zajímavé místo, a že jako malé dítě mým úkolem není pasivně přijímat látku od nějakého dospělého člověka, ale jít a šťouchat do světa způsobem, který mi je vlastní. Myslím, že tohle mi v životě neuvěřitelně posloužilo. V technologické branži existuje něco, čemu se říká „Montessori mafia“ – totiž zakladatelé Wikipedie, Googlu nebo Amazonu byli všichni „Montessori kids.“ (děti). A já myslím, že to není úplně náhoda. Právě tyto vzdělávací systémy, které v dětech probouzí smysl pro zkoumání a objevování je to, co pro dnešní svět potřebujeme.“
V technologické branži existuje něco, čemu se říká „Montessori mafia“ – totiž zakladatelé Wikipedie, Googlu nebo Amazonu byli všichni „Montessori kids.“ Myslím si, že to není úplně náhoda.
Mne osobně tyto úvahy, nejčastěji ze Spojených států, vždy zaujmou. V naší části světa totiž slyším na adresu Montessori příliš často opak. Pro mnohé lidi je to „divná“ škola. Je to místo, kam chodí „postižené děti“. Pro někoho jsou to děti, které jsou „nezdravě tiché“, pro jiného zase „neukázněné“ nebo „nevychované“. Běžně se hovoří o „alternativě“. Andrew McFee je přitom jeden z nejvěhlasnějších mozků na Harvardu a MIT, Wikipedia Jimiho Walese, Brinův a Pagův Google, Bezosův Amazon jsou fenomény doslova a do písmene měnící svět. Mezi dalšími „Montessori dětmi“ třeba z Hollywoodu netřeba představovat George Clooneyho nebo například Helen Hunt. Z umělců pak legendárního houslistu Joshuu Bella, jednoho z nejvlivnějších myslitelů managementu v historii Petera Druckera nebo Julii Child, průkopnici televizních kuchařských show. Montessori vzděláním prošel třeba i spisovatel Gabriel García Márquez nebo Jacqueline Kennedy-Onasis. Postižené děti? Mafie? Nebo prostě děti, které mají možnost zůstat samy sebou a dát prostor své zvídavosti a kreativitě?
Legendární hokejista Wayne Gretzky vždycky říkal: „Jedu tam, kde bude puk. Ne tam, kde je teď.“ Myslím, že většina z nás nemá ponětí, kde bude puk okolo roku 2030, kdy na trh práce vyrazí naši dnešní školáci. Tušíme ale, jaké dovednosti budou v tomto nejistém světě třeba nejenom proto, aby člověk o nějakou práci vůbec zavadil, ale aby se mohl věnovat tomu, v čem je nejlepší a co dělá opravdu rád. To, jaké dovednosti to jsou, proberme v některém z dalších článků. Mějte se hezky!