Toto je dva týdny starý postřeh: Šli jsme se Sašou (stejně jako já rodič dětí u nás ve škole), s kterou koordinujeme náš žákovský parlament do školy, abychom obešli všechny třídy a v každé požádali děti o to, aby si co nejzodpovědněji zvolily své zástupce. Já to měl letos s parlamentem tak, že pomůžu rozjet třetí ročník a pak koordinaci předám někomu dalšímu – vhodnějšímu a hlavně časově méně zaneprázděnému. Nakonec to ale dopadlo krapet jinak…
Abyste rozuměli i vy, kdo jste odjinud: Naši školu (přestože je státní) založili rodiče. Rodiče v ní i učí, tj. většina našich učitelů jsou zároveň i rodiči dětí u nás ve škole a ti další se vším možným v ní pomáhají. Já například pomáhám s oním parlamentem, píšu tento blog a občas přiložím ruku k dílu tam, kde je zrovna třeba. Saša kromě koordinace parlamentu funguje zase jako místopředsedkyně našeho rodičovského spolku. Jana se věnuje zahradě, někteří vedou kroužky, další pracují ve sdružení a ti, kteří nemohou časově, pomohou nezřídka materiálně, penězi.
Já osobně mám volné povolání, a tak můžu být přes den s dětmi na parlamentu a část své práce si udělat třeba o víkendu, ráno si přivstat nebo to třeba vůbec neudělat. Jenomže tento rok jsem si shodou okolností naložil víc, než by mi bylo milé. Například tento podzim vydávám tři knihy najednou. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl v roli koordinátora žák. parlamentu letos nepokračovat.
Jenomže pak jsme obešli ty naše třídy, po prázdninách se pozdravili s našimi učiteli. Dětem zářily oči a ptaly se, kdy začneme. “Co když mě letos nezvolí?”, ptal se jeden. “Jestli začneme 6.10, nestihneme přípravu jarmarku!”, pokračoval druhý…
Přišel jsem domů a dal si s mojí manželkou Péťou kafe: “Tak co? Jak to šlo a jak to teď teda s parlementem bude?”, ptá se.
“Já nemůžu skončit!”, vypadlo ze mě.
Péťa se rozchechtala na celé kolo. Zná totiž, líp než kdo jiný, moje neoblomná prohlášení, že s tím či oním končím a pak se vždy usmívá nad mými vysvětleními, proč v tom pokračovat. “Je to srdcovka.”, řekl jsem jí. “Kdybys viděla ty dětský oči, ty učitele, to prostě musí nějak jít.” A hlavně já když vidím, co všechno dělají pro školu naši učitelé, bylo by mi trapně, kdybych se nezapojil.
Nemáme čas nebo si ho nechceme či nedovedeme udělat?
Takže pokračuju. Mám štěstí, protože pokračuje i Saša a hlavně se zapojuje nově i Lada, která funguje ve škole v roli asistentky. My tím vyřešíme i důležitý rozpor v roli koordinátorů, a to, že ve škole nejsme denně (O tom, proč je to důležité jsem psal minule).
Co mě tenhle zážitek naučil je to, co říkají reklamníci o Kofole: “Když jí miluješ, není co řešit!” – “Nemám čas” je v našich končinách epidemicky rozšířená a přiznejme si i trochu lživá výmluva. Tuto její lživost dokazuje můj kamarád Lukáš následujícím experimentem: Když se v jeho okolí někdo vymlouvá, že na to či ono nemá čas, zpravidla se zeptá: “Chodíš kadit?” Většina lidí při této otázce zčervená jako uvařený rak a pokud se neurazí, zpravidla kývne. “Tak vidíš, vem si to s sebou!”, dodá potom Lukáš. Míněno – čas si uděláš na to, na co si ho udělat chceš. Pokud bychom chtěli být k sobě a ostatním pocitví, bylo by lepší začít říkat: “Na to si neumím nebo nechci udělat čas!” nebo třeba “To či ono pro mě má větší prioritu.”
Když v něčem vidíme smysl, čas si zpravidla najdeme.
Už jsem říkal, že u nás ve škole pracuje nespočet rodičů. Bez nich by ta škola nebyla. Možná se mýlím, ale nejvíc tam vidím matky od dvou, tří i čtyř dětí. Pracují často po večerech a o víkendech. Nechápu, jak to všechno zvládnou a obrovsky mě to inspiruje. Vím, že kdyby to takhle fungovalo v našich firmách a ve státní správě, náš svět by byl jiný.
P.S.: Já tenhle kus textu píšu ve vlaku do Žiliny. Mám tam dvě přednášky a nejsem na ně připravený – nechal jsem si to až do vlaku. Jenomže ten zážitek pro mě byl natolik silný, že si prostě nemůžu pomoct a místo přípravy píšu…. Když ji miluješ, není co řešit.