Nenormální víkend

V naší škole doběhly tento víkend „adapťáky“ – adaptační, poznávací, stmelovací pobyty, na které jezdíme jako většina škol vždy zkraje roku. Tento rok jako by byl téměř pro všechny jiný. Pro některé tím, že zůstaly ve škole a zažili ji JINAK. Pro jiné tak, že na školní adapťák vzali i rodiče. V tomto blogu najdete postřehy Kateřiny Hanáčkové – maminky z modré třídy (té, která s sebou vzala rodiče). V závěru pak část zprávy od Karin Korčákové – učitelky z třídy žluté (té, která zůstala ve škole). Zdá se, že většina dětí (a v některých případech i rodičů) zažila něco, co už dlouho ne a jejich reakce označit slovem „nadšení“ by možná bylo nepatřičné…

(Kateřina Hanáčková): Vždycky mne bavilo přemýšlet o tom, kde jsou hranice normálnosti. Je to téma například Jaroslava Duška, kdo je normální a kdo není a co máš dělat, když ti řeknu – „chovej se normálně, prosím tě“. I my můžeme polemizovat, zda naše škola je normální nebo učitelé nenormální a co je dobře – pro děti, pro rodiče a pro náš –„normální vývoj směrem k blažené vzdělanosti“.

Za normální je v současné době považováno i v jiných školách a výukových systémech jezdit na adaptační pobyty. Jedou děti s učiteli, pobyt je víkendový nebo týdenní, je to taková škola v přírodě, rychlokurz kdo je kdo a od koho co čekat.

Jenomže, pak jsou tu ještě adaptace, které se vymykají – jako ta, kterou jsme zažili o minulém víkendu. Naše nenormální pedagožky totiž kromě svých modrých dětí pozvaly na víkend do skal i rodiče (a všechny sourozence).

Sešli jsme se na večeři v Prachovských skalách a pak už to šlo jako po drátku: zrušili jsme rodinné klany a vznikly nové skupiny, vytvářeli koláže a obrazy, hráli hry trochu jako z Lipnice, poslouchali pohádky o Rumcajsovi, honili v noci myši, pospolu snídali i večeřeli, zpívali, rozeznávali pískovec, čedič a ty další šutry, lezli po skalách a vyhlídkách, šťourali v zemi mravkoleva, hledali cestu do Jičína, vařili polévku s Mankou a v noci šli černým lesem při svíčkách do Rumcajsovy jeskyně. Je to normální? Není. Bojovku šly děti a pak i maminky a paní učitelka. Však také pro muže to byla velká radost – houknout na svou ženu nebo svou pedagožku v lese ze tmy za bukem… Ječely jsme na celý Řáholec.

Co se to sakra dělo, že mi o tom víkendu bylo tak dobře? Co to s námi v klidu a míru dělaly?  Věřily nám a my se přestali bát a stydět, navedly nás a my spolupracovali, poslouchaly nás a my se odvázali, zajímaly se o naše názory a my je zformulovali, chválily nás a my byli šťastní… Byli jsme stmeleni, zasáhnuti, adaptováni. Malí i velcí. Je to normální?

(Karin Korčáková): „Letošní adapťák rozdrtil všechny předcházející na kousky.“ To je odposlechnutá hláška od dětí při návratu z překvapení – oběda U Čámrse v Cholupicích. Ostatní děti souhlasně zamručely. Při reflexi na louce nad školou zaznělo, že by příště neměl být tak krátký. Pokud mne paměť neklame, byla tahle výtka.

Čím to, že byl adapťák tak úspěšný? Pravděpodobně tím, že děti se lépe poznávaly jen mezi sebou, prostředí znaly dobře. Odpadla únava z cesty. Jedlo se, kdy se „hodilo“. Jak se děti vzbudily, tak se šlo snídat a ne podle pevného rozvrhu.  Vše probíhalo v klidu a pohodě, ač to v pátek po příchodu vypadalo, že děti svojí energií udělají ze školy kůlničku na dříví :-).

Co se dělo?