Prováděl jsem nedávno po naší škole známého z jiné části Prahy, který má děti v tradičním vzdělávacím systému a on žasnul snad nad vším, co jsem mu u nás ukazoval…
Uvědomil jsem si na tom, že právě tito „udivení návštěvníci“ mi pomáhají vidět, co už sám, po letech, nevidím. Například naši školní zahradu, která podobně jako v případě vaření u nás ve škole ukazuje další aspekt toho, jak by mohla vypadat základka budoucnosti.
Když na naší školní zahradu jdu, dost často si vybavím tu tajemnou, pohádkovou televizní, z mého dětství. Možná si vzpomenete!? Přijde mi totiž podobně kouzelná. Musím říct, že jsem ale naposledy sám žasnul, když jsem se tu po několika měsících znovu objevil. Děti totiž pod vedením učitelů a stavitelů mezitím už skoro dokončily profesionální venkovní kuchyň.
Není to tak dávno, co si stejným způsobem vybudovaly – formou přírodního stavitelství – učebnu, ve které dnes normálně probíhá výuka (a kterou jezdí obdivovat fanoušci přírodního stavitelství z široka daleka – viz fotka domečku ze sobotního jarmarku – momentálně se buduje zelená střecha). Jako „přírodní zahrada“ (což je terminus technicus zde) tu vše funguje jako ucelený, spolupracující ekosystém s mnoha zajímavými prvky. O tom, co všechno na zahradě najdete, si přečtěte v PDF-ku v úvodu (to si můžete ze Slideshare i stáhnout – ať se vám to dobře čte) nebo v textu Tomáše Feřtka: „Vařit, stavět, studovat. Jak bude vypadat základní škola budoucnosti„, případně Roberta Čapka: „Na návštěvě v Montessori 3: Zahrada„.
Pro mě jako pro rodiče dětí u nás ve škole je fascinující pozorovat, jak se děti vlivem této zahrady a práce na ní proměňují a co všechno se tímto způsobem učí.
Předně: fyzicky pracují, což není v dnešní době vůbec samo sebou a mají tak spoustu tělo-cviku na čerstvém vzduchu. Vedle toho se učí si vypěstovat jídlo, postavit si dům (!!), spolupracovat, komunikovat, plánovat, dotahovat, řešit konflikty, zvládat stres… a samozřejmě též přírodopis, biologii, ekologii,… cykly rostlin, změnu klimatu…
Je toho hodně, co se tu učí.
Nutno říct, že fenomén dětí konzumu (viz dokumentární film níže) se zde (podobně jako při vaření) rozplývá… :-).
P.S.: Na úplný závěr je třeba říct, že zahrada tak, jak dnes funguje, by neexistovala bez mnoha let vedení jedné naší spolu-maminky Jany Neumajerové, bez hodin a hodin práce našich učitelů, samozřejmě dětí a také mnoha rodičů. Díky vám všem!