Už ani nevím, kolikrát jsem se u nás ve školce (MŠ Montessori na Beránku) ptal nějakého rodiče na to, zda bude jeho ratolest pokračovat i ve škole (ZŠ Montessori na Beránku). Nepřestává mě překvapovat, kolik rodičů mi odpovědělo něco ve smyslu: „Ne, nééé. To určitě nééé. Školka to ještě ano, ale škola, to určitě ne!“ Mezi nejčastější důvody, které slyším, patří nedostatek důrazu na poslušnost, povinnosti a nejasné výsledky v tradičních školních znalostech (čtení, psaní, počítání). Dnes už se na důvody nevyptávám, jen zúčastněně přikyvuji.
Momentálně dočítám knihu Druhý věk strojů, jednu z nejlepších analýz měnícího se světa (práce). Podstatná část knihy se věnuje otázce, na co připravit naše děti (viz např. Práce budoucnosti: Jaká bude?). Autoři se shodují, že už to nejsou zmiňovaná „tři R“ (čtení, psaní, počítání – z angl. Reading, wRiting, aRithmetic) běžné ještě dnes ve většinové škole, ale kvality jako kreativita, samostatnost nebo schopnost reagovat na změnu, schopnost mezilidských vztahů. Mimochodem o tom mluvil i Ondřej Šteffl na poslední besedě u nás ve škole, vzpomínáte? V Druhém věku strojů jsem narazil i na „Montessori mafii“ popsanou před časem zde na blogu – mrkněte na krátký úryvek v úvodu článku (ze str. 189 zmiňované knihy). V podstatě jde o zjištění, že dnešní technologická elita má Montessori vzdělání.
V podstatě jde o zjištění, že dnešní světová technologická elita má Montessori vzdělání.
Osobně jsem zatím nenarazil na lepší odpověď na otázku: „Proč Montessori?“ (či jakákoli jiná svobodnější forma vzdělávní) než právě v této knize, v knize autorů, kteří – zdá se – na rozdíl od většiny z nás vidí za roh.
Osobně je mi líto dětí, jejichž rodiče vývoj světa a měnící se trh práce nesledují. Osobně mě bolí představa toho, že další tisíce a tisíce dětí naženeme do oněch „pruských kadetek“, o kterých mluvil Ondřej Šteffl zde. Ale bůhví co bude. Možná se Andrew McAfee, Erik Brynjolfssonn a další mýlí.
Co myslíte vy?