Frank a Joyce. Seznámili jsme se v létě roku 2001 v autobuse někde na cestě z Ekvádoru do Peru. Jeli jsme tenkrát po zemi z Kalifornie do Ohňové země. Oni byli na cestě kolem světa. Spřátelili jsme se a po návratu domů se začali vídat. Nejprve ve čtyřech a potom, co se nám postupně narodily děti, se dnes setkáváme v osmi. Frank s Joyce už tenkrát snili o tom, jaké by to jednou bylo objet svět s dětmi. Povídali jsme si o tom nesčetněkrát a vždy jsme skončili u nějakého dobrého důvodu, proč to nejde. Znáte to… jednou jsou děti moc malé, pak moc velké, práce, škola, peníze,… Vždycky se něco najde. O to víc nás překvapilo, když před rokem přišla od Joyce zpráva, že jedou. A jeli. Objeli svět s dětmi a pro všechny čtyři to byla škola života. Protože cest, jak vzdělávat své děti, se zdá být stále víc, napadlo mě o jejich cestě a v závěru i o cestách jiných napsat do tohoto blogu.
V červnu u nás ve škole na besedě prohlásil Ondřej Šteffl při povídání o Scioškolách: „Snažíme se děti připravit na budoucnost. O budoucnosti toho ale moc nevíme. Čím jsme si ale jistí, je to, že jedinou jistotou bude změna.“ Ten rok na cestě byl pro Simona (9) a Julie (11) jedna velká změna – dennodenní život mimo vyjetou kolej.
Zde je několik bodů, které mi Julie se Simonem vyjmenovali jako hlavní přínosy cesty:
1) Rok budování rodinného pouta – při přečtení knihy Hold on to your kids mi došlo, že my rodiče máme v moderním výkonnostním kapitalismu (vzhledem k tempu a roztříštěnosti naší společnosti) jeden velký problém: ztrácíme pouto, které k nám od přírody poutá naše děti. Často už v raném věku, nejpozději v pubertě. Děti si stále častěji volí své kamarády jako svůj vzor. Čím víc se napojí na své vrstevníky, tím víc se odpojí od nás dospělých. 365 dní, 24 hodin denně v nezvyklých situacích ve čtyřech stmelí rodinu jako máloco. Hlavním a nezastupitelným úkolem rodiče ve vztahu k dětem je doprovodit dítě do dospělosti. Uhnaný a vystresovaný rodič, tolik typický pro náš dnešní svět, toho moc nedoprovodí. Rok dennodenního sledování toho, s jakým nasazením, jiskrou v oku a sebevědomím zvládají jejich rodiče nástrahy cestování a interakci se stále novými lidmi, posílí pouto jako máloco.
2) Živočišné, rostlinné druhy a vztah k přírodě – V Africe si děti pořídily knihu „Wildlife of South Africa“ a během dvou měsíců v přírodě se naučily v angličtině názvy desítek savců, ptáků a dalších zvířat, kterými tam byli obklopené. To samé, co se týče rostlin. V Austrálii, v Latinské Americe a v Asii jakbysmet.
3) Práce na farmách – Během roku zažila rodina několik pobytů na farmách přes Helpx (sociální síť propojující biofarmy s lidmi, kteří tam chtějí pracovat výměnou za stravu a byt) – v Austrálii, na Novém Zélandu, v Argentině tak stříhali ovce, dojili kozy, krmili koně, sklízeli úrodu a jinak zažívali to, jak vzniká jídlo a co obnáší práce v zemědělství.
4) Angličtina – To mě osobně dostalo nejvíc. Asi proto, že to bylo nejviditelnější. Na první dojem. Vloni před odjezdem neuměly děti anglicky ani ň – domlouvali jsme se přes jejich rodiče. V létě nás ale přivítaly plynou angličtinou, navíc s východo-australským přízvukem a slovní zásobou, za kterou by se nemusel stydět rodilý mluvčí jejich věku.
5) Naučit se učit – Celý rok bez spolužáků a učitele byla jedna velká škola v tom, jak se naučit učit znalostem, které potřebovali k testům na jejich škole. Je v 21. století nějaká důležitější dovednost než se naučit učit? Ke studiu si s sebou vezli jeden ipad a jeden macbook air.
6) Jiné kultury – Líbilo se mi, že na cestě vůbec nepospíchali, a tak pobyli dostatek času i s domorodými kmeny ve Svazijsku, Zimbabwe, Botswaně, Lesothu, Jižní Africe, s místními lidmi v Japonsku, Vietnamu, Argentině, Chile, Bolívii… Prostě, když se jim chtělo někde zůstat, prostě tam zůstali.
7) Lidé jsou všude stejní – Myslím, že dětem jako Simon nebo Julie nějaký vykutálený politik nebo média moc bulíků na nos nezavěsí. Jedno z velkých poznání, které si přinesly je to, že lidé jsou všude stejní a v jádru dobří. Prý pochopili, že koncept „nepřátel“ a boje je prostě jen taková politicko-mediální hra. Nic nestmelí skupinu lidí jako společný nepřítel, že jo! Tomuto poznání pomohl i nespočet nocí strávených v ubytovnách a/nebo horských chatách, kde se spí pohromadě.
8) Judo v Tokiu – Simon se před odjezdem věnoval doma v Zoetermeeru tři roky Judu. Těžko si dovedete představit jaké to pro něho muselo být, zúčastnit se tréninku s japonskými hochy v Tokiu! Stejně tak jako jízda na koních v Patagonii, surfování v Austrálii, Jižní Africe nebo v Argentině (normálně jen wind-surfují doma v Holandsku) nebo kempování v Botswaně a v Namibii (do té doby kempovali jen po Evropě).
9) Práce s mapami – Celý ten rok byl mimo jiné i jeden velký výcvik v zeměpisu. Pokud zrovna nebyli někde na farmě, byli na cestě a Frankovi se podařilo přenést část zodpovědnosti za plánování cesty na děti.
10) Airbnb – Kde to šlo, tam na cestě využívali k ubytování airbnb. Děti to tak nadchlo, že se po návratu rozhodly část domu přebudovat též na airbnb. Je to lepší výcvik v podnikatelství? Navíc v nové sdílené ekonomice?
11) Práce s penězi – Kromě plánování cesty se rodičům podařilo předat dětem i část finančního plánování. Další výcvik tak měly děti denně v nakládání s rozpočty, v úvahách a rozhodování, co pořídit a co třeba ne. Vzpomněl jsem si při tom na Baťu a jeho legendární radu na téma vzdělávání k podnikatelství:
„Rozdělte školní zahrady mezi tolik dětí, kolik jich má škola. Dejte každému dítěti kousek půdy, třeba metr nebo půl metru, a řekněte, že za ni odpovídá, že co si na ní vypěstuje, je jeho. Nechte je, ať si samo prodá na trhu, co mu vyrostlo, ať si napíše příjem i vydání, jaké mělo se svým kouskem půdy. Poraďte mu, jak má hospodařit, co má vyzkoušet a jak si vyzkoušené zapisovat. Žádné dítě není tak neschopné, aby se tímto způsobem nenaučilo poznati cestu a způsob, jak si vydobýt lepší živobytí.”
12) Kde spát, co jíst, jak se dopravit dál? – Tohle je základní denní otázka každého cestovatele. Děti si jí spolu-zodpovídaly denně. Myslím, že další důležitá dovednost do života.
13) Batoh stačí – Rok si vystačili jen s tím, co unesli na svých zádech – oba 40 litrů. Toto – ve společnosti, která nás trvale nutí mít (minimálně víc než soused), abychom mohli být, považuji za nesmírně důležitou. Myslím si tak, že v otázkách jako jsou: „Peníze, nebo život? “ či „Mít nebo být?“ mají Simon s Julií momentálně jasno.
14) Fyzická aktivita – V mém dětství byl ultimátním trestem tzv. zarach. Nesmělo se ven. Dnes je pro děti často největším trestem poslat je ven. Dle zdravotníků je to vážně zlý. Simon s Julií strávili rok venku – spali pod širákem, ve stanu, na farmě, chodili s batohy po horách. Zažili si, jaké to je.
15) Jídlo – Trápí vás, jak vybíravé jsou vaše děti, co se týče jídla? Simon s Julií byli. Dnes jedí všechno. Simon prý ochutnal třeba i syrového mořského ježka. A prý se to dalo jíst :-).
16) Lék na krysí závod – Během pár dní s Frankem, Joyce, Julií a se Simonem mám pocit, že si přivezli Nadhled – s velkým N. Vím, nadhled – ten se z podobných cest vozí. Ale mám pocit, že oni teď už ví. Nikdy neběželi krysí závod a já bych se moc divil, kdyby se o to chtěli po této cestě pokusit.
Zde plán cesty: 06/2015 – 06/2016:
Simon a Julie v Simon’s town (Jižní Afrika) – tučnáci na pláži:
Jihovýchodní Bolívie – Kaa Iya Gran Chaco národní park:
Bariloche, Argentina – umělecký trh, dílna. Místní pán učí děti plést náramky. Mimochodem: naše děti se to od nich přes léto naučily a od té doby to naučily několik dalších kamarádů. Nádhera.
Bariloche, Argentina. Ze života na farmě. Na fotce Julie.
Simon & Julie, Buenos Aires Teatro de Colón, Čajkovskij symfonie č. 1
Julie napájí jehně, Nový Zéland, ovčí farma, kurow, farma GlenMac
Hvězdy, Mt. Joh University Observatory, Nový Zéland, jížní ostrov
Nový Zéland, trek okolo Nelson lake
Nelson, Nový Zéland, hostel; Simon piluje hru na kytaru
Muzeum v Christchurch, Nový Zéland
Studium v rámci pobytu na jedné z farem přes helpx (Bayles, Austrálie – péče o závodní koně), – příprava na školní test
Stejná farma – každodenní krmení koní
Noc na pláži v želvím centru – Mon Repos Turtle Centre Bundaberg, východní Austrálie
Austrálie – Julie s knihou, Simon pozoruje ubíhající cestu, někde na východním pobřeží
Great Ocean Road, Austrálie
Bankok, Thajsko – Joyce s dětma – Buddhismus v praxi
Surfování v Mui Ne, jihovýchodní Vietnam
Phu Quoc, Vietnam, perlová farma
Rach Gía, jihozápadní Vietnam – Simon v obležení
Tokio, Japonsko – Simon na tréninku
Julie v Tokiu – National Museum of Western Arts
Tokio, Julie i Simon se připravují na další školní test
Ještě v Tokiu
Botswana, Moreni Národní park, Moremi Third Bridge Camp, příprava na test
Botswana, Moreni Národní park, Moremi Third Bridge Camp ještě jednou test
Botswana, Moreni Národní park, Moremi third bridge camp
Viktoriiny vodopády Zimbabwe, ve snaze vyznat se v tom, kdo je kdo v knize „Wildlife of South Africa“
Muzeum apartheidu, Johanesburg, Jižní Afrika
Stopy paviána (??), Krugerův park, Jižní Afrika
Imbali Lodge, Krugerův národní park, Jižní Afrika
Nelspruit, Wargame, strategická hra Risk, Jižní Afrika
Lesotho, štěňátka
Bulungula, Jižní Afrika, trek
Bulungula lodge, Wild Coast, kreslení s místními dětmi, Jižní Afrika
Rejnok, Cape Agulhas, Jižní Afrika
Fransschoek, Jižní Afrika, Simon a Frank píšou deník
Tady jsou všechny fotky na flickru + další – klikněte na fotku – buď vám vyjedou po stranách šipky nebo se proklikněte na celé album:
PS: Zaujalo mne, že kamarádi se definitivně rozhodli, že vyrazí po shlédnutí dokumentu o argentinské rodince, která je na cestě šestnáct let s tím, že děti se jim narodily na cestě:
a tady:
Tady je podobná rodinka, kterou jsme potkali před dvěma lety v Ománu. Svůj projekt nazvali Iran is great.
Zde je příklad z našich končin:
Zde další: Život trochu jinak a tady ještě jedni (článek vyšel původně v Pravém domácím časopise a dávám ho sem s jejich svolením):
Zdá se, že rodičů, kteří vzdělávají své děti na cestě, bude víc. Víte-li o dalších, sem s nimi do komentářů. Možná to někoho ponoukne tak, jako Franka s Joyce ponoukla zmiňovaná argentinská rodinka.
Jak vidíte, existují lidé, pro které je rok málo. Mám přátele, kteří fungují půl roku v ČR a půl roku na jednom místě v cizině – mají dva domovy. Pro většinu našinců bude rok či dvojí domov nejspíš příliš. Z vlastní zkušenosti musím říct, že měsíc až dva v roce s dětmi někde na cestě je to nejlepší budování vzájemného pouta stejně jako škola. Snad jen pozor, aby se nejednalo o organizovaný turismus, ale o skutečné cestování.
Štastnou cestu!