V dnešním blogu si – po čase – přečtěte o naší škole :-). Článek vyšel v aktuálním čísle Pravého domácího časopisu, kde si ho můžete přečíst. Nebo si ho stáhněte v PDF (výše), případně si ho přečtěte v nezeditované verzi zde v blogu (níže). Článek je součástí seriálu Příběhy z okraje, jehož všechny díly najdete na mém osobním blogu: zde.
V dnešních Příbězích z okraje chci zabrousit opět do vzdělávacích vod. Ve třetím čísle tohoto seriálu jsem psal o Sudbury, škole/neškole, kde existují pouze dvě pravidla (chodit tam a respektovat o svobodu ostatních), jinak si tam děti mohou dělat, co chtějí. Vím, že pro mnoho dnešních rodičů je ale tolik svobody stále ještě silné kafe. Daleko přijatelnější jsou, dnes už vcelku rozšířené, Montessori nebo Waldorfské školy, kde je určitá míra nařízeného vzdělávání a tedy nám, kteří jsme prošli povinným školsvím, známé struktury. Oba systémy ale do velké míry respektují přirozený vývoj dětí a je tu značný díl “sebeřízeného vzdělávání”, tj. vnitřní motivace, svobody a zodpovědnosti. Tyto školy se objevují na základním a středním stupni postupně i ve státním školství, což je velmi důležité, neboť jsou tak dostupné všem bez rozdílu.
Pomoz mi, abych to dokázal sám
Montessori je dnes snad nejznámnější vzdělávací alter-nativou. Existuje už přes sto let a má za sebou už stovky tisíc absolventů po celém světě. Tuto pedagogickou metodu vyvinula na počátku 20. století italská lékařka Marie Montessori. Vychází z vývoje dětské psychiky a z potřeb dětí daných jejich věkem. Mottem systému je „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Je to tedy systém, jehož úlohou je rozvoj potenciálu každého dítěte a kompetencí klíčových pro samostatný, zodpovědný život. Samozřejmě, když dva dělají totéž, není to totéž. Není proto Montessori jako Montessori. Já vám dnes ve zkratce popíšu, jak funguje škola, do které chodily moje děti (a jedna stále ještě chodí) a v které jsem já devět let dobrovolničil a tak ji vcelku znám. Nejprve se pokusím školu stručně představit a detailněji pak popíšu čtyři ilustrační příklady toho, jak taková škola funguje.
Montessori na Beránku
V Montessori jsou děti rozděleny do tzv. trojročí, což vyplývá z vývojových potřeb každé věkové skupiny. Starším dětem to umožňuje učit se pečovat o mladší a mladším se zase učit od starších. Od samého začátku tu mají tolik svobody spolu-rozhodovat o tom, co, kdy, kde, s kým a jak se budou dělat, kolik unesou. Většinu běžných návštěvníků právě tento aspekt překvapí nejvíc – šesti, sedmi leté děti pracující samostatně (“bez dozoru”), ve dvojicích nebo ve skupinkách (ano, děti tady pracují, ne „se učí“) – nezřídka na chodbě, na zemi, na gauči nebo kdekoli jinde v prostorách školy.
První tři roky jsou relativně volné, děti mají velké možnosti věnovat se tomu, co je samotné zajímá. Ve druhém trojročí (4.–6. třída) přibývá struktury, plánování a samostatné práce. Intenzivně se vystupuje před ostatními, prezentuje, diskutuje, děti se učí naslouchat, analyzovat situaci, samostatně kriticky myslet, a to jak v mateřském jazyce, tak hodně i v angličtině, případně i v dalších jazycích.
Další období (7.–8. třída) je fází dospívání, kdy to poslední, co děti zajímá, je sedět ve škole nad nějakými teoretickými úkoly. Učitelé tak s dětmi vymýšlejí všechno možné, aby mohly být ve skutečném světě a ideálně i pracovat co nejvíc rukama. Tato věková kategorie potřebuje krátkodobé projekty, kde mají možnost dostávat okamžitou zpětnou vazbu a vidět výsledek. V našem případě tráví děti čas prací na velké přírodní zahradě, kde si svépomocí postavili slaměnou učebnu a venkovní kuchyň nebo pec. V týmech pak zajišťují celý školní rok veškeré jídlo pro sedmdesát svých spolužáků Aktuálně se rozjíždí velká školní farma.
Devátá třída pak například provozuje školní bufet jako projekt, na kterém se děti učí všemu, co souvisí s podnikáním. Obecně je ale 9. třída časem přípravy na další cestu, do velké míry velmi individualizovaný, s cílem zvládnout přijímací zkoušky na školu, kterou si kdo vybral.
Učitel není v Montessori tím nejchytřejším v místnosti, z kterého mají děti vítr, ale spíše jakýmsi “umožňovačem”. Pro děti je partnerem. V každé třídě jsou minimálně dva dospělí – učitel a asistent a ve třídě bývá v průměru 25 dětí. Učitelé s žáky si tykají a oslovují se navzájem jménem. Přesto zde učitelé ani v nejmenším nemají problém s autoritou, tedy s tím, že by je děti nepřijímaly. Naopak.
Obecně tu platí, že jakákoliv práce, hra či událost jsou příležitostí k učení. To je často jednoduše vedlejším produktem hry nebo práce, které se věnují. V tomto duchu tak například děti od A do Z organizují dvakrát do roka školní jarmark, který je vždy obrovskou příležitostí naučit se plánovat, komunikovat, spolupracovat, vyjednávat, řešit konflikty, prezentovat, naslouchat,…
Jak jsem psal, ve škole je určitá míra, státním školním systémem, nařízených, tj. povinných témat, kterými si děti musí projít v podobné míře jako žáci konvenčních základek. Rozdíl je v tom, že zde učitelé dbají na vysvětlování smyslu a vymýšlejí všemožné formy toho, jak probíraná témata předat bez klasického “frontálního” výkladu. Základem je tu tedy vždy nějaká forma hry či tvoření, i když se dětí učí třeba podnět, přísudek nebo zlomky. Z běžných věcí v naší škole nenajdete známky, poznámky, domácí úkoly, pochvaly nebo tresty před nastoupenou jednotkou,… a další mocenské nástroje známé z většinového vzdělávání.
Tolik k rámcovému představení.
Nyní pojďme na čtyři příklady detailněji.
Elipsa
Sesednutí se do tvaru elipsy či kruhu je v montessori to, čemu bychom ve firmách řekli brífink, status či společná porada. Koná se dle potřeby – ráno po příchodu, v deset hodin, v poledne nebo kdykoli jindy je třeba se sejít všichni najednou. Je na každé třídě, jak elipsu uchopí. Stalo se mi, že jsem přišel (ve druhém trojročí) na vyučování asi čtvrt hodiny po začátku. Na chodbě ale stála skupina učitelů a o něčem se radili. Já vstoupil do třídy, pozdravil se s dětmi a zjistil, že elipsa už je v plném proudu. Až později jsem se dozvěděl, že učitelé v druhém trojročí se rozhodli zodpovědnost za pořádání ranních elips přenést na děti. Každý den tu má někdo službu s cílem “nastartovat” den. Smyslem je dát dětem pocítit, jaké to je, pocvičit se ještě víc v dovednostech facilitace, diskuze a snad též lépe pochopit roli učitele. Ti mají mezitím prostor se na chodbě dohodnout na tom, kde se děti z jednotlivých tříd během dne protnou a celkově “sladí noty”, neboť řada aktivit jde napříč třídami.
Aktuality
Jednou z metod učení jsou od druhého trojročí tzv. aktuality. Jde o to, že každý den si jedno dítě připraví aktuální téma, to zrešeršuje, přednese ostatním a potom ho s nimi prodiskutuje. Téma si každý vybírá z pěti možných kategorií (svět, domov, kultura, sport, věda). Aktualitu ve stručnosti popíše nejpozději den před prezentací do sdíleného dokumentu, nasdílí učitelům i spolu-žákům k případnému okomentování. Na vlastní prezentaci má pak max. 30 minut. Všichni zúčastnění si pořizují tzv. záznam o aktualitě, čímž se cvičí v pozornosti a naslouchání. Ke konci je vždy “čas na ocenění”, což je zase trénink v dávání a přijímání zpětné vazby tj. v odvaze a emaptii komunikace. Je to vlastně geniálně jednoduchý nápad, který trénuje i schopnost vyhledávání a analýzy informací, schopnost zformulovat myšlenku a tu i poutavě předat a to v češtině a v angličtině.
Vaření
Jak už jsem psal, děti ze 7.-8. třídy si vaří sami. Je to jeden z těch projektů vyvinutý pro věk, kdy dlouhé sezení v lavici je utrpení, neboť vaše tělo potřebuje akci. Každý týden se tak tým pěti dětí a jednoho učitele stará o jídelníček svých cca 70 spolužáků, a to se vším všudy – od plánování, přes finance, zajišťování potravin, samotné vaření, servírování, mytí nádobí. Celý školní rok. Po několika letech fungování je zřejmé, že projekt je fenomenální škola života, skutečné voňavé práce, jídla a výživy, podnikání, plánování, účetnictví, spolupráce a komunikace. Obrovským přínosem je to, že děti okusí i jídla, která by běžně nepozřely, jejich strava je tak často čerstvější a pestřejší než doma nebo než by byla ve školní jídelně. Velmi cenné je to, že si děti tyto nové stravovací návyky přenášejí ze školy i domů. Zajímavostí je, že proti projektu řada rodičů protestovala. Nelíbilo se jim, že jejich děti budou celý týden “jenom” vařit a nebudou se “učit”. Dnes už chápou, o co jde a na projekt nedají dopustit.
Škola života
Pokud chceme děti naučit životu, je třeba je nechat žít i ve škole. Pokud je nechceme odnaučit tvořit, je třeba jim volnou tvorbu nezakazovat. To samé s rozhodováním. Chceme-li je to naučit, nechme rozhodování na nich. Přestože Montessori není typická demokratická škola typu Sudbury nebo Summerhill, miluji na ní to, že že tyto souvislosti jsou tu zřejmé. Jakýkoli aspekt života tu je příležitostí k tvorbě, ke hře a k učení. Kromě pravidelných projektů jako jsou jarmarky a jiné školní akce, vaření, práce na přírodní zahradě nebo na farmě se toho ve škole dějí i mraky ad hoc. Před několika lety k nám například přijeli na měsíc dva učitelé z Indie a já dodnes žasnu, jak moc dokázali tito dva lidé naši školu proměnit. Ještě dlouho po jejich odjezdu děti doma požadovaly indickou kuchyni, poslouchali indickou hudbu, tančili jejich tance, dokázaly se orientovat v indickém písmu, kreslily na tělo henou, mnohé se i za měsíc interakce zlepšily v angličtině. Tak nějak si představuju školu života ve škole.
Tolik k tomu, jak tato škola funguje. Osobně jsem přesvědčený, že právě model Montessori by mohl být další cestou pro české státní školství. Na těchto principech staví i finské základní školství, které patří ke světové špičce a ke kterému mnozí tolik vzhlíží. Montessori by nebyl takový skok jako v případě úplně demokratického vzdělávání, ale celkově by taková škola připravila děti na budoucnost násobně lépe než dnešní “továrna na zaměstnance”. Montessori s propracovaným systémem věkově smíšených tříd by byla řešením i pro malé školy v menších obcích, kde se klasické třídy často nenaplní.
Před lety jsem přijel na přednášku do Košic, kde po mě chtěli, ať jim vyprávím o Montessori na Beránku. Tenkrát mi poprvé došlo, jak důležitým příkladem pro ostatní mohou podobné školy být a jak důležité je jejich příběhy vyprávět. Do té naší “Na Beránku” jezdí učitelé z jiných škol, studenti na stáže, rodiče zakládající školy pro své děti, měli jsme tu dokonce návštěvy z ministerstva, školu zmiňují školní reformátoři a dokonce “vystupuje” i v několika dokumentárních filmech. Zájem o tyto průkopnické školy, a to jak rychle se jejich věhlas šíří, mě naplňuje nadějí, protože školství je základ. Teprve až začneme naše děti vychovávat jako svobodné a zodpovědné lidi, kteří budou schopní se postavit výzvám 21.století, věci se dají do pohybu. Raduji se z toho, kolik alter-nativních škol u nás dnes vzniká, jak si navzájem pomáhají, jak relativně snadné je dnes školu založit a jak často v nich děti, učitelé, rodiče září. To je pro mě veliká naděje.