20.10.2013 jsem (tenkrát ještě na svůj osobní blog) zkoušel popsat svoje dojmy z našeho prvního školního jarmarku (Jarmark jako nástroj). V sobotu jsme uspořádali v pořadí už šestý a moje nadšení, údiv a další emoce jsou buď stejné, nebo možná spíš ještě silnější. Vždy mě fascinuje zažít na vlastní kůži to, co dokáže pár lidí, které spojuje jedna silná idea. Přijde mi neuvěřitelné, že v místech, kde jsou přes den občas školní děti a sem tam nějaký učitel, se z ničeho nic mísí rodiče, děti, učitelé, sousedé, naši zastupitelé, další přátelé a fanoušci naší školy, kteří na jarmark přijeli mnohdy i z pěkné dálky. Jindy pospíchající rodiče najednou nikam nespěchají. Někteří pečují o stánek či stanoviště, další jen tak korzují a povídají si. Děti a všichni ostatní jakbysmet. Málokdy a málokde v našich končinách (obzvlášť, co se školního prostředí týče) zahlédnete tolik zářících očí najednou…
Pokusit se něco takového popsat slovy je možná bláhové. Já přesto zkusím pár faktů a několik dojmů sepsat. Naštěstí máme horu fotek a dokonce i (až ho ustříhneme) video, a tak není nutné vystačit si jen se slovy.
Jak to všechno začalo?
Začněme tím, proč jsme se do toho jarmarkování před třemi lety vlastně pustili. … začalo to setkáním s Danielem Bezányim, rodičem ze ZŠ Jinonice, kde jsou podobné jarmarky už dlouho důležitým nástrojem budování komunity lidí okolo školy a fundraisingu. Na základě jeho rad a zkušeností z MŠ Maitrea si to jedna maminka a dnes i učitelka Péťa Mitická vzala jako projekt. To, co z toho vzniklo, většinu z nás hned napoprvé natolik nadchlo, že bylo jasné, že se rodí nová tradice. V dalších ročnících se k organizaci přidala ještě Katka Kozáková – též maminka a vedoucí spolku rodičů u nás ve škole a rok od roku přibývalo i zapojení dětí. Letos mám pocit, že většinu organizace zastaly právě děti. Velký dík Patricku Najmanovi a dalším okolo parlamentu i mimo něj. O to víc kroutím hlavou a říkám si, když něco takového dokáže zorganizovat parta sedmáků, osmáků, deváťáků, je vlastně něco, co by nedokázali?
A proč vlastně jarmark?
Pokud máte školu jako státem zřízenou a provozovanou instituci, žádný jarmark nepotřebujete. Stačí dítě ráno doprovodit a odpoledne vyzvednout, doma pomoct s úkoly, občas podepsat žákovskou a jednou za uherský rok zajít na třídní schůzku. To stačí. Montessori, Waldorfská a další podobné školy nemohou fungovat bez zapojení rodičů a dalších přátel školy. O státních Montessori, Waldorfských a spol tohle platí tuplovaně. Bez rodičů, dětí, přátel školy, peněz sehnaných mimo státní rozpočet a obřího nasazení učitelů k tomu, to nemůže fungovat ani ve snu. Jarmark je tak důležitým nástrojem fundraisingu (děti a rodiče tu prodávají své výrobky a výpěstky s tím, že výtěžek jde škole) a důležitá příležitost budování pocitu, že jsme společně součástí něčeho většího.
Škola demokracie
Letos poprvé mi došlo, že jarmark je vlastně další a podstatnou součástí vzdělávání našich dětí (i nás dospělých), a to mimo jiné v tom, jak funguje demokracie. Zkusím vysvětlit: Žijeme v době a části světa, kdy většinu našich potřeb uspokojujeme nákupem u několika málo korporací. Například v oblasti jídla, většinu toho, co jíme, vyrábí 4-5 nadnárodních korporací. To, že by někdo jen tak něco upekl, zavařil, uvařil, vypěstoval a mohl si zkusit prodat někomu jinému (bez prostředníků), považuji za výjimečnou a potřebnou zkušenost, která mimo jiné může pomoci pochopit, jak funguje skutečná demokracie. Samozřejmě na jedné straně je prodej a možnost si zkusit, co člověk normálně nezažívá. Možnost nabídnout, co člověk sám vytvořil nebo co (už) nepotřebuje (např. bazar obnošeného šatstva). Na druhé straně je tu možnost si koupit jídlo bez pesticidů, výpěstky ze zahrad a různé jiné výrobky a služby.
Jako víno
Letos vyšlo počasí jako bychom si ho objednali. Až když jsme sklízeli stoly, začalo trochu kapat. Většinu času nebylo ani chladno ani teplo, prostě tak akorát na to, aby člověku bylo venku fajn. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že ten jarmark rok od roku zraje jako víno. Organizace je vyladěnější, nabídka programu pestřejší, lidi radostnější. Mám pocit, že od začátku do konce bylo plno, furt bylo co dělat a přitom to nebyla honička. Přemýšlel jsem, kolik přišlo sousedů – mám totiž dojem, že se ten jarmark stává i důležitou pravidelnou slavností u nás ve čtvrti. Tak by to mělo být – jak říkala Mirka Kellovská v této přednášce: „Dítě by mělo na ulici potkávat stejné lidi, jaké potkává ve škole.“ Kromě toho se vždycky raduji i z toho, že se zastaví někdo ze zastupitelstva. Letos s námi byla, stejně jako v minulosti, Daniela Rázková s kolegy Ivanou Hudcovou a Jaroslavem Kňappem. Přijde mi to tak správně, když ti, kteří zastupují zájmy nás občanů, s občany i žijí.
Přírodní zahrada
Jarmark probíhal v minulosti už na několika místech: před školou, uvnitř školy, u školky (to když se u nás opravovalo a nebylo místo) a na školní zahradě. Letos jsme byli zpět na zahradě. Je to tam sice „zastrčené“ a člověk o tom tedy musí vědět, ale je to místo nádherně kompaktní a členité. Zároveň je to pro nás ostatní vždy příležitost zahlédnout i to, co se dětem a hlavně Janě Neumajerové (maminka od nás ze školy, která se rozvoji zahrady věnuje) podařilo vymyslet a vybudovat. Nadchla mě především slaměná učebna, kterou postavily děti s pomocí stavitelů a našeho učitele Michala Hammera. Říkám si, co jim to udělá se životem, když už si v nějakých dvanácti, čtrnácti letech společně postaví dům a navíc si přitom osahají, jak funguje přírodní stavitelství. Vůbec kroutím hlavou nad tím, co všechno taková zahrada děti naučí – bylinková spirála, jezírko, jahodový kopec, obecně permakultura a fungování přirozeného života v přírodě se vším všudy. Potěšilo mě též vidět holky vybírat peníze na lávku přes jezírko – další ojedinělá zkušenost, kdy si děti zkusí sami vydělat na to, co chtějí.
A co bylo na programu?
Program byl nejpestřejší, co jsem já osobně zažil – tabulka stánků a stanovišť měla letos 64 položek. Mne osobně nadchla nabídka praženého hmyzu od Matyáše Horáka – ochutnal jsem moučné červy a ani sarančata nebyla špatná. Moc se mi líbila japonská skupinka kolem naší učitelky Chieko s různými japonskými zajímavostmi a jídlem. Zaujaly mě mechové planetky s rostlinkami od Patricka Najmana, oříšky s chilli v karamelu od Julči Neumajerové a Kačky Rendové nebo dnes už tradiční bazárek použitého oblečení, na kterém jsme letos vybrali po desetikorunách neuvěřitelných 5000 Kč. Líbí se mi to, že dokážeme zre-cyklovat něco, co by se jinak nejspíš vyhodilo á la Votoč vohoz. Ze stejného vínku mě potešila míra ne-jednorázového nádobí a bezobalovosti. To je vždycky radost uklízet po takové akci a nemuset odnášet tuny plastových odpadků. Moc fajn jsou vždy různé exkurze, prezentace, představení a debaty – letos jezírka, slaměného domku nebo bylinkové spirály.
Život jarmarku dávájí především různá vystoupení – letos třeba ukázky Taekwonda, vystoupení školní kapely Voices (netušil jsem, že máme kapelu), školních žonglérů, taneční vystoupení Aničky Brabcové, mažoretek, kroužku jogínů v angličtině, ukázka z divadla Járy Cimrmana a další. No a aby člověk jenom nekonzumoval, je tu vždy nespočet dílen a možností si něco zkusit a nějak se zapojit. Letos například malování triček, keramika, navlékání korálků, střelba z luku nebo sázení jahod.
Jeden ze snímků ze zahrady:
Chieko a japonský koutek:
Zmiňované mechové planetky:
Jogíni:
Pražený hmyz ke svačině:
Taneční vystoupení:
Taekwondo:
Závěrečný úklid:
Další fotografie naleznete zde a zde. Díky za ně Mirce, Martině a Kamile.
Až bude video, najdete to zde na blogu a na facebooku. Pokud jste tam byli, podělte se o dojmy v komentářích (pokud by to náhodou nešlo – pošlete mi to mailem tomas@peoplecomm.cz) a já to tam vložím. Díky!