Jednou z inspirativních forem vzdělávání jsou tzv. demokratické školy. Školy, ve kterých má dětský hlas stejnou váhu jako hlas dospělého. Školy, které fungují na základě dětské přirozenosti – ne tak, že dětskou přirozenost ohýbáme podle školy. Jsou to místa, kde děti spolu-rozhodují o tom, co, kde, kdy, s kým, jak (a zda vůbec) se budou učit. Ano, čtete správně. Děti tu mají právo do školy i nechodit. A přesto chodí.
Průkopníkem mezi těmito školami je britský Summerhill, který za sedm let oslaví již 100 let své existence. I v roce 2014 si většina dospělých nedovede školu, ve které rozhodují i děti, představit. Mezi absolventy Summerhillu jsou přitom vědci, spisovatelé, profesoři nebo i hollywoodské hvězdy (zdroj After Summerhill). Demokratické školy tedy fungují s podobně výjimečnými výsledky jako „Montessori mafie„.
P.S.: Dva odkazy k tématu: CEDU – Centrum pro demokratické vzdělávání; AERO – Seznam demokratických škol ve světě.