Zúčastnili jste se 1.11. také veřejného setkání k možné přístavbě naší školy (zde)? Já ano. Odešel jsem ale dřív – ve chvíli, kdy jsem se začal bát, že se tam na sebe někteří lidé vrhnou, a že si ublíží…
Na to, že jsme měli jednat o škole pro naše děti, tam na mě bylo až příliš agrese, egoismu, opovržení, nulová pokora a prakticky žádné naslouchání. Styděl jsem se. Styděl jsem se i za emaily a letáky, které před setkáním kolovaly po škole a okolním sídlišti. Stydím se stále. Uvědomuji si, že aby se mohla škola stát místem vzdělávání, je třeba, aby se v ní všichni cítili na prvním místě bezpečně. To, co jsem zažil 1.11. se bezpečí a spolupráci nepodobalo ani náznakem. Mám obavu, zdá nám to setkání nedalo nahlédnout pod pokličku mnohem vážnějších rozporů u nás ve škole, potažmo ve čtvrti.
S dovolením začnu zeširoka tím, o co jde v dnešní většinové škole, v porovnání s tím, na čem staví tzv. alternativní vzdělávací instituce.
Přiznejme si – základní škola bez známek, poznámek, domácích úkolů, bez soutěže a srovnávání, bez ponižování ze stran učitelů trénujících děti v poslušnosti, konformitě, reagování na cukr s bičem… taková škola je ve státním, veřejném prostoru stále spíše výjimkou. Škola, která učí děti žít (spíše než na život vydělávat – tak, jak se o to snažíme např. u nás) a pomáhá jim zjistit, kdo jsou a jaká je jejich životní úloha, je experimentem a velkou neznámou v tom, zda je tento přístup ke vzdělávání ve státním formátu vůbec možný.
V naší dnešní společnosti věříme tomu, že aby mohl někdo být, musí mít. Kdo má (titulů, věcí a především peněz) víc, je víc. Kdo má míň, je míň. Škola, kde se děti učí být (tedy žít), do tohoto systému nezapadá. A jak známo, kdo v lidské společnosti nezapadá (to zařídila evoluce, neboť kdo v divočině nezapadl, toho něco sežralo), ten je pro ostatní potenciálním nebezpečím, neboť může na nás ostatní upozornit nepřítele. Je trnem v oku. Rušivým elementem narušujícím status quo. Cosi pradávného v nás nám velí jít s davem a jakékoli odlišnosti nesmiřitelně popírat.
Kdo v lidské společnosti nezapadá, ten je pro ostatní potenciálním nebezpečím. Je trnem v oku, rušivým elementem narušujícím status quo.
Podívejte se na dva následující experimenty. V prvním mají herci ve výtahu za úkol otestovat, jak rychle se jeden – nic netušící cestující – začne otáčet tak jako oni (případně si sundávat či nasazovat klobouk):
V dalším videu přichází nicnetušící pacientka na oční vyšetření s tím, že čekárna je plná herců, kteří mají za úkol vstávat na znamení. I v tomto případě se testuje, jak rychle si nicnetušící paní osvojí chování skupiny. Fascinující je zjištění, že ona pacientka pak vstává i potom, co všichni herci čekárnu opustí. Sama. Nemusí, ale vstává. Stejně tak překvapivé je to, že úplně stejně začínají vstávat i všichni nově příchozí.
Přestože nás kdosi kdysi dávno nazval arogantně Homo Sapiens, neboli člověk moudrý, přiznejme si: většina z nás se například od ovcí (které mnohým lidem slouží jako synonymum hlouposti) nelišíme v chování ve skupině, ani co by se za nehet vešlo.
Naše škola – Montessori na Beránku je experiment. Experiment, který už dvanáctým rokem pracuje na tom, aby sám sobě i ostatním dokázal, že vzdělání postavené na svobodě a zodpovědnosti je v rámci českého státního školství zkraje 21.století možné. Že je možné zajistit dětem bezpečné, ale zároveň inspirativní prostředí, manšaft angažovaných učitelů, kteří milují děti a svoji práci. Že je toto všechno možné ve státní škole tak, aby to bylo dostupné jakékoli rodině, na prvním místě těm z okolí školy.
Naše škola je experiment. Experiment, který už dvanáctným rokem pracuje na tom, aby sám sobě i ostatním dokázal, že na svobodě a zodpovědnosti postavené vzdělání je v rámci českého státního (tedy všem dostupného) školství zkraje 21.století možné.
1.11. mi došlo, že ve společnosti stavící na piedestal výkon, růst a peníze, a která rozděluje lidi na výše a níže postavené, není budování školy na principech svobody a zodpovědnosti žádná sranda. Najednou jako bych na vlastní kůži pocítil, jaké to je, když někdo v čekárně na zabzučení nevstává, nebo se ve výtahu na povel neotáčí. Prostě jaké to je, když se chová jinak než většina. A ono – přiznejme si – se to Montessori chová někdy hodně jinak než škola tak, jak jsme na ni zvyklí. Najednou jako bych pochopil, proč o dětech z Montessori slyším ve zbytku školy, že jsou ti divní, postižení, „montesráči“, v poslední době také „ti, co zbytku školy kradou třídy a zabírají postupně celou školu“ nebo to, že „pár lidí z Montessori umí na správných místech dobře lobbovat a zviditelňovat svou věc“. Prostě to, že tu pračlověk v nás pravděpodobně křičí: “Pozor! Ohrožení!”
1.11. mi došlo, že ve společnosti stavící na piedestal výkon, růst a peníze, a která rozděluje lidi na výše a níže postavené, není budování školy na principech svobody a zodpovědnosti žádná sranda.
Všemu navzdory se ale nemůžu ubránit dojmu, že zkraje 21.století bychom se už mohli propracovat k oné moudrosti, kterou jsme si kdysi dávno vysnili do jména našeho druhu. Mimochodem, moudrost se projevuje například právě pochopením příčin a důsledků, souvislostí a schopností si zvědomit své pudy a rozhodnout se svému strachu navzdory. Projevuje se i schopností povznést se nad typické vlastnosti ega jako jsou pocity vlastní důležitosti a z toho plynoucího hodnocení a souzení.
Každopádně platí, že vrána k vráně sedá. I to je elementární biologie. Člověk přežil především díky spolupráci. A spolupracovat může pouze s těmi, kterým důvěřuje. Důvěra se rodí z toho, že věříme ve stejné věci. Pokud tedy nabudeme dojmu, že smysl našeho snažení a naše hodnoty jsou (Montessori vs. Začít spolu) natolik rozdílné, je třeba hledat řešení. Známe se však natolik, abychom věděli, o co komu jde?
Vrána k vráně sedá. I to je elementární biologie.
Ondřej Šteffl na nedávné besedě u nás ve škole (Nemyslete na bobra!) mluvil o tom, že pravděpodobně vždy budou jak školy zaměřené na výkon (v případě naší školy Začít spolu), tak i ty zaměřené na rozvoj sociálních dovedností (v našem případe Montessori). Tyto dva rozdílné cíle připodobnil k hudbě. “Je to jako kdybyste měli operu a jazz. Někdo má rád to, jiný zas ono. Neměli bychom se dohadovat o tom, co je lepší. Měli bychom se snažit o to, abychom měli pouze dobrou operu a dobrý jazz.”
Pojďme se tedy u nás ve škole pustit do debaty o tom, co je cílem Montessori a co je cílem Začít spolu. Mluvme o tom, jaké máme hodnoty a dojdeme-li poznání, že je to opravdu opera a jazz, hledejme cesty k tomu, aby to byla světová opera a světový jazz. Budoucnost totiž – podle mnoha předpovědí – nevypadá vůbec růžově (klimatické změny, nedostatek vody, uprchlictví,…) a bude tak zcela jistě potřebovat celé lidi se zcela jinými dovednostmi než s těmi, na které nás připravovala škola v minulém století. Když si připustíme výzvy doby, je zcela absurdní ztrácet drahocenný čas žabomyšími válkami o to, kdo je lepší, kdo komu bere třídy, kdo by měl být v případné přístavbě. Učit se i vzdělávat je možné výhradně v bezpečném prostředí. Pokřikování jeden na druhého, oblepování sídliště štvavými letáky, ponižování druhých na veřejné debatě považuji já osobně za trapné a nehodné lidí žijících v Evropě roku 2016.
Co myslíte?