Minulý týden jsem se u nás ve škole, zase po nějaké době, dojal.
Jednou z místních zvyklostí je tu tzv. Rodičovský večer, kdy se rodiče, prarodiče, případně další příbuzní našich dětí, stávají na několik hodin žáky a mají možnost – na vlastní kůži – zažít, jaké to je být studentem v Montessori škole.
Minulé úterý se naši učitelé rozhodli podniknout odvážný experiment: Celý rodičovský večer nechali na dětech. My zúčastnění jsme si pak mohli během večera vybrat z celkem šestadvaceti „vyučovacích hodin“ od větných členů, přes násobilku, pravěk, americké prezidenty až třeba po úvod do paleontologie. V tomto blogu se podívejte na to, jaké to bylo.
Máte-li odvahu, zkuste to určitě i ve vaší škole. Mám pocit, že když se to dobře připraví, může to být život měnící zážitek.
Osobně jsem se stihl zúčastnit jen přednášky o paleontologii, hodině věnované Frídě Kahló a Anně Frankové a musím říct, že jsem žasl od začátku do konce. Tak moc mě to pohltilo, že jsem u toho ani nestihl přemýšlet. Překvapilo mě, kolik toho děti o každém tématu ví a s jakou lehkostí, zaujetím a profesionalitou to dokážou odprezentovat. Obdivoval jsem, jak dobře to měly připravené, jak perfektní měly strukturu, jak „nás žáky“ dokázaly do povídání zatáhnout nebo to, že se nenechaly rozhodit žádnou otázkou.
Když jsem se pak vracel domů, hlavou mi běžely dvě věci: Vzpomínal jsem na svou návštěvu v jeruzalémské Sudbury, kde nemají učitele ani osnovy a děti (se) tam učí sami. Vlastně to tam vypadá dost podobně jako jsem to v úterý zažil u nás ve škole. Věří, že učení je vedlejší produkt hry či jakékoli jiné činnosti, kterou si tam děti svobodně zvolí. Kromě Sudbury jsem ale taky vzpomínal na svou školu (tu, kterou zná většina ze seriálu My všichni školou povinní), kde by něco něco takového bylo nemyslitelné. Byla to škola, ve které se věří, že děti jsou prázdné nádoby, které je třeba napěchovat znalostmi. Čekalo se, že budou jenom potichu sedět a poslouchat učitele. Ale že by se samy mohly stát učiteli? Cože? Děláte si srandu??
Buď jak buď, smekám především před našimi učiteli, že na něco takového našli odvahu. Myslím, že toto jsou přesně ty experimenty, které potřebujeme, neboť tyto „rodičovské večery“ nám mohou pomoci pochopit, kdo děti vlastně jsou, jak se skutečně učí a jak by měla fungovat škola v 21.století.
PS: Všimli jste si, že člověk se naučí nejvíc, když druhé učí?
Ve zbytku tohoto blogu najdete fotky – ty řeknou nejlépe, jaké to v úterý bylo. Nejprve se podívejte na program, pak na fotky z jednotlivých tříd.
K programu: Pokud čtete tento text na telefonu – je třeba si ho otočit. Kdo si to čtete na počítači, dejte si hlavu na chvíli na levé rameno a podívejte se, co všechno bylo ten večer „v nabídce“ :-).
Tak a teď už můžete hlavu vrátit do přirozené polohy a podívat se na zbylé fotky tak, jak jste zvyklí. V závěru si všimněte občerstvení (mimochodem famózní!), které připravovali naši sedmáci a osmáci (viz zde).
