Ve světě vzniká mnoho fascinujících dokumentů, na kterých je možné dětem ukázat, jak funguje svět. Vedle Social Dilemma je pozoru-hodný i poslední dokument z dílny Davida Atenborougha Život na planetě. Pokud jste to ještě neudělali, toto je to další film, na který se prosím se staršími dětmi podívejte. … a po shlédnutí se s nimi pusťte do diskuze.
Tak, jak žijeme ve městech, děti dnes vyrůstají v interiérech, před obrazovkami, valná většina těch z bohatých zemí nemá vazbu na přírodu, přírodě nerozumí, nezná ji. David Attenborougha v přírodě strávil většinu svého zatím 94 let dlouhého života. Cestovat začal v 50.letech, v době rozmachu letecké dopravy. Do mnoha míst planety se tak dostal jako první Evropan. V té době se ještě zdálo, že s planetou je všechno v naprostém pořádku. Divočiny bylo dost, neustále se někde vynořovaly nějaké nové druhy, o vlivu CO2 a dalších skleníkových plynů na naší atmosféru se dlouho nic nevědělo.
Dnes žijeme na prahu katastrofy. Tu Atenborough přirovnává k té černobylské. V úvodu filmu vás zavede do Pripjati, do 26.dubna 1986 padesátitisícového města na severu Ukrajiny. Dobové záběry ukazující pulzující město, kde je všechno, co městský člověk potřebuje k životu – bytové domy, samoobsluhy, školy, sportoviště, kulturní domy, nemocnice, knihovny, firmy. Jak víme, 26.4. 1986 v 1:23 ráno se v Pripjati všechno změnilo. Vybouchla nedaleká černobylská jaderná elektrárna. Radioaktivní spad zasáhl celou Evropu. Počet obětí je neznámý, podle odhadů se jedná až o 200 tisíc lidí.
“Černobylská jaderná havárie byla důsledkem špatného plánování a lidské chyby.”, říká Attenborough. „To bylo v roce 1986 a jednalo se o lokální nehodu. Dnes se na naší planetě odehrává stejná havárie, ovšem už ne lokální, ale globální. I v tomto případě je příčinou špatné plánování a lidská chyba.”
Film je typickým dílem z Attenboroughovy dílny. Je plný podmanivých záběrů přírody a strhujícího vyprávění. Člověk může ve zhruba 60 minutách sledovat degradaci přírody tak, jak ji zažil Attenborogh za devadesát let. Attenboroug o filmu mluví jako o svém svědectví (Wittness statement).
“Tohle je teď naše planeta, kterou řídí lidé pro lidi. Ostatní živé přírodě toho zbylo jen málo. Svět už není tak divoký, jak býval. Zkrátka jsme ho zničili. Nejen zpustošili, úplně jsme ten svět zničili. Ten svět ostatních druhů je pryč. Lidstvo si svět zabralo pro sebe.”
Atenborough následně vyjmovává několik málo příkladů, čeho by byl svědkem, kdyby se narodil dnes:
30.léta 21.století:
Amazonský prales vykácený tak, že už nedokáže poskytovat dostatek vláhy, zpustne v suchou savanu, což zpsůobí katastrofické ztráty druhů a změní celý koloběh vody na zemi. Z Arktidy v lédě vymizí led. Bez bílé ledové pokrývky se bude od Země odrážet méně slueční energie. Tempo globálního oteplování se zvýší.
40.léta 21.století:
Všude na severu taje zmrzlá půda a uvolňuje metan, skleníkový plyn, který je mnohem zhoubnější než oxid uhličitý. To dramaticky urychlí klimatickou změnu.
50.léta 21.století:
Jak se oceán i nadále ohřívá a stává se kyselejším, korálové útesy po celém světě odumírají. Populace ryb se propadnou na dno.
80. léta 21.století:
Na celosvětovou produkci potravin se valí krize, protože půda je vyčerpaná nadužíváním. Opylující hmyz zmizí. Počasí je stále nepředvídatelnější.
Počátek 22.století
Naše planeta je o 4C teplejší. Velké části země jsou neobyvatelné. Miliony lidí přišly o své domovy. Šesté hromadné vymírání je v plném proudu.
Je to řada jednosměrek, které vedou k nezvratným změnám. Během jednoho lidského života přijdeme o stabilitu Holocénu, o život tak jak jsme ho znali.
Naše Valentýna, pokud bude naživu, bude v roce 2100 o rok starší než je Attenborough dnes. To je svět, v kterém bude žít, pokud něco neuděláme. Attenborough připomíná, že je stále ještě čas tu neskonalou destrukci zastavit a v posledních 25 minutách filmu vytahuje jeden příklad za druhým toho, kde se už dnes záchrana našeho druhu odehrává. Je toho hodně, co můžeme a chceme-li přežít, musíme udělat.
To je právě to. Attenborough nás na závěr filmu zavede zpět do Pripjati, kde konstatuje, že Země to přežije – tak jako vždy během pěti epoch, kdy na planě vymřela většina života. Právě v Černobylu vidíte, jakou sebeobnovovací sílu příroda má. Paneláky jsou zarostlé lesem, městem se se volně pohybují divocí koně, losi, vlci. Tj. příroda se z vlivu člověka otřepe. To jestli u toho člověk bude, je dnes na nás.
“Jsme první generace, která na sobě pociťuje dopady selhávání klimatu a jsme zároveň poslední generace, která s tím může něco udělat.”
Fakt je totiž ten, že my dnes hrajeme historickou úlohu: “Jsme první generace, která na sobě pociťuje dopady selhávání klimatu a jsme zároveň poslední generace, která s tím může něco udělat.” Na tom jak se s naší historickou úlohou popasujeme, záleží to jaký život Valentýna a její vrstevníci, případně jejich děti prožijí.
P.S.: Tyto tři knihy Neobyvatelná země, Šesté vymírání a Náš dům je v plamenech považuji za nezbytné minimum, které je třeba k tomu nejpalčivějšímu tématu pročíst tak, aby si člověk utvořil vlastní názor postavený na pevných vědeckých základech a nenechal se manipulovat populistickými politiky a komečními médii.
