Dnešní dopoledne jsem strávil s našimi sedmáky a osmáky. Proč? Není v naší části světa mnoho dětí v jejich věku, které mají možnost ve škole zažívat to, co ony. Málokdo má ve škole tolik svobody a zodpovědnosti. Proto si myslím, že bychom o tom, jak fungují, měli vyprávět. Zde jsou mé dnešní postřehy – pro ilustraci doplněné pár fotkami ze života třídy.
“Tak jo. Jdeme pracovat!”, prohlásil Michal (jejich učitel) poté, co se celá třída (zhruba 30 dětí) na židlích v kruhu poinformovala o dění. Všichni se zvedají a jdou si za svým. Dva k počítači. Devět si jich posedá do kruhu na koberec, pět se přesune k jednomu stolu, čtyři k dalšímu, několik si jich nachází místo na chodbě. Dvě slečny jdou do chemické laboratoře přes chodbu.
Je něco po osmé, deštivé úterní, červnové ráno a já sedím v sedmé a osmé třídě naší školy. V Montessori hantýrce se jí říká „dvoj-ročí“. Chvíli myslím na Adrewa McAfeeho, mého oblíbeného autora a vědce z amerického MIT. Nemůžu přitom dostat z hlavy jeho popis Montessori systému: “Je to takový punkový styl vzdělávání, bez známek, bez osnov, bez učebnic, bez „nyní matika“, „nyní dějepis“, ve kterém se zdánlivě bez cíle motají žáci i učitelé – (viz Montessori mafie). Přesně ten pocit z toho tady dneska totiž mám – tak trochu punk a chaos. Možná až trochu neřízený chaos.
Nutno ovšem podotknout, že na život nahlížím optikou bezmála dvaceti let, které jsem si odseděl v konvečním vzdělávacím systému. Dvacet let tréninku v memorování a non-stop přezkušování v od-dělených předmětech a od-dělených třídách a s přísnými všeho-znalými učiteli před tabulí, „od-do“ sezení v pravidelně seřazených lavicích, se zvoněním a organizovanými přestávkami, známkami a po-známkami. To všechno na mě logicky zanechalo nesmazatelnou stopu.
Dnes tu fascinovaně pozoruji, jak ty dvanácti a třináctileté děti naprosto samostatně pracují na svých projektech a úkolech. Někdo sám, jiní ve dvojicích, trojicích i v početnějších skupinách u stolu, na podlaze, v sedě či dokonce v leže. Ve třídě i mimo ni.
Po zhruba půlhodině začínám mít pocit, že v tom zdánlivém chaosu začínám pozorovat jakýsi skrytý řád. Řád, který nacházím stále častěji v mnoha dnešních moderních firmách stavících na svobodě a zodpovědnosti, firmách typu Google, Amazon, Wikipedie, Patagonia nebo W.l.gore & Associates (vynálezce Goretexu) a dalších.
Po zhruba půlhodině začínám mít pocit, že v tom zdánlivém chaosu začínám pozorovat jakýsi skrytý řád. Řád, který nacházím stále častěji v mnoha dnešních moderních firmách stavících na svobodě a zodpovědnosti.
Každé dítě ví, proč tu je, co je jeho/jejím úkolem a jaké jsou zásady, za kterými si daná společnost (v tomto případě třída sedmáků a osmáků státní Montessori školy) stojí. Místo řízení staví na sebe-řízení.
Ptám se Michala na to, jaký je tedy vlastně systém za tím zdánlivým chaosem. Takto jsem pochopil (pro dvouročí 7. a 8. třídy) jeho základní prvky:
1. Montessori učitel – Ryba smrdí od hlavy. A tak bodem, na kterém to stojí je – dle mého – do velké míry právě učitel. Ten tu není oním všeználkem před tabulí, který zadává a kontroluje úkoly a žáky umně manipuluje kombinací známek, poznámek a jiných cukrlátek a postihů. Přijde mi spíš jako jakýsi průvodce, fasilitátor, starší, zkušenější kolega nebo “umožňovač” – tak si dlouho říkal generální ředitel jedné z největších českých IT firem Etnetera Martin Černohorský. P.S.: Učitel zde vlastně není učitelem, neboť si uvědomuje, že druhé lidi nemůžeme nic naučit. Druhým může k učení pouze dopomoci. A právě o to se snaží.
Montessori učitel není vlastně učitelem, ale spíše jakýmsi průvodcem, fasilitátorem, starším, zkušenějším kolegou. “Umožňovačem”.
2. Elipsa – Sesednutí se do tvaru elipsy či kruhu, jakýsi brífink, status či společná porada. Koná se dle potřeby – ráno po příchodu, v deset hodin, v poledne a kdykoli jindy je třeba se sejít všichni najednou.
3. Plán prezentací – Učitelé ho připravují na týdenní bázi elektronicky i v papírové formě (na nástěnce). Tento plán pak tvoří jakousi červenou nit fungování třídy. Jedná se o prezentace učitelů ke konkrétnímu tématu. Plán prezentací vzniká kombinací zájmů dětí a požadavků vzdělávacího programu.
4. Aktuality – Každý den v 10.00 má jeden žák tzv. aktualitu, což je prezentace tématu, které si vybere z pěti možných kategorií (svět, domov, kultura, sport, věda). Podmínkou je popsat aktualitu ve stručnosti nejpozději den před prezentací do sdíleného dokumentu a nasdílet učitelům i spolu-žákům k případnému okomentování. Na vlastní prezentaci má pak každý max. 30 minut. Všichni zúčastnění si pořizují tzv. záznam o aktualitě – dle mého geniální pomůcka, která cvičí pozornost a naslouchání. Ke konci je vždy “čas na ocenění”, což zase cvičí dávání a přijímání zpětné vazby. Nadchlo mě to. Geniálně jednoduchý nápad, který dále trénuje schopnost vyhledávání a analýzy informací, schopnost zformulovat myšlenku a tu i poutavě předat a to v češtině či angličtině (viz bod 5), naslouchání, dovednost hledání otázek, vedení dialogu. Buduje to též sebe-vědomí a tříbí vlastní názor (na rozdíl od běžné konzumace zpráv). No, co víc si můžete pro své dítě v 21.století přát? Pro mě top zážitek z celého dne.
5. Anglický den – Celá třída funguje celý den v angličtině. Normální chod, jen v jiném jazyce. Vzpomínám na to, jak jsem já v sedmé třídě louskal azbuku a raduju se z těch dnešních možností. Mimochodem na fotce níže vidíte Steva, který u nás začal fungovat díky projektu Nakopni.me.
6. Stáže – Nadchla mě informace o tom, že většina dětí už v tomto věku absolvovala týdenní stáž v organizaci podle svého výběru. Navštívily tak například Mikrobiologický ústav, veterinární kliniku, speciální školku, fotoateliér nebo ústav pro mentálně postižené. Po návratu si měly pro ostatní připravit prezentaci toho, co ten týden zažily. Říkám si, že to by v tom byl čert, aby na konci devítky tápaly v tom, co dál se životem.
7. Přírodní zahrada – Součástí naší školy je zahrada. Jednou z myšlenek Marie Montessori, týkající se vzdělávání žáků nad 12 let, je propojení výuky s praktickým životem, konkrétně práce na farmě a zahradě. Děti tak zakládaly záhony, pěstují tu zeleninu a bylinky, nebo kompostují. Momentálně si třeba s pomocí stavebníků staví venkovní učebnu.
8. Dílna – Z vývojové psychologie vyplývá, že poslední věc, po které by dítě v tomto věku toužilo, je sedět někde na zadku a něco studovat. Potřebují být v pohybu, venku, fungovat rukama. Kromě prací na zahradě je tu proto i dílna, kde děti vyrábějí například učební pomůcky – naposledy třeba poličky do třídy nebo pomůcku, které se v Montessori říká trinomická krychle. Na fotografii práce v dílně se Stevem – v anglickém jazyce.
9. Projekty (z)venku – Do třídy přicházejí odborníci a zajímaví lidé s tématy zvenku, naposledy člověk, který umí stavět slaměné domy. Minulý měsíc byl v naší škole ve znamení Indie. Nedávno strávili čas s profesionálním výtvarníkem, panem Mesickým.
10. Deník – Montessori stojí do velké míry na sebe-řízení. Dítě tu má základní právo – spolu-rozhodovat o tom, co, kdy, kde a s kým bude dělat. Jsou to vlastně takoví volno-nohaři. Z vlastní zkušenosti vím, že u lidí na volné noze je alfou a omegou úspěchu schopnost sebe-organizace, tj. dovednost uvědomit si své priority, rozplánovat si projekty tak, aby člověk dostál svým závazkům. Každé dítě tu tak má svůj deník, který je vlastně jeho/jejím diářem. Je však zcela na nich, zda a jak ho používají.
Můj celkový dojem z toho dopoledne je velmi podobný jako z výše zmiňovaných moderních firem. Kdo jste z IT, znáte nejspíš tzv. agilní vývojové metody, například SCRUM. Přišlo mi, že jsem ve firmě, která používá SCRUM.
Zde je několik dalších drobnějších postřehů – čeho jsem si všiml, a co mě překvapilo:
11. Sluchátka – Ve třídě mají třeba i sluchátka (taková ta, co vidíte u dřevorobců nebo traktoristů) sloužící dětem pro případ, že se chtějí soustředit. Čekal bych, že v tomto věku bude něco takového terčem posměchu. Zdejší realita? Ani náhodou.
12. Sezení – Zaujalo mě, jak často sedí děti nebo i učitelé na zemi vs. na židli. A hlavně to, že to má každý jinak. Že si mohou sedět, jak chtějí.
13. Přestávka – Jako člověk vycvičený ze škol, kde zvonilo jako na poplach, jsem čekal celou dobu na nějakou přestávku, až bylo najednou poledne a nic. Překvapilo mě to. Pak jsem se dozvěděl, že dohoda ve třídě je taková, že každý má půl hodiny na pauzu a je na každém, jak s tím během dopoledne naloží. A tak různé děti vlastně svačily, pily a jinak přestávkovaly v průběhu celého dopoledne. Kdo jak potřeboval.
14. Rodiče – děti – Opět ovlivněn svou minulostí jsem se v dětství naučil věřit tomu, že učitel je bytost, která je jakýmsi nad-lidským polo-bohem – nemá emoce a jiné běžné potřeby jako my lidé. Naše škola je rodičovská, tj. většina učitelů je zároveň i rodiči dětí u nás ve škole. Jedním z největších zážitků pro mě dnes bylo to, když se Mirka (učitelka) objala s Kristýnou (svojí dcerou), Péťě (učitelce) si přišla sednout na klín její dcera Míša, nebo jak se Olga (učitelka) dokáže koncentrovat na výuku a během toho ještě po oku sleduje svoje dvě ratolesti. Nádhera! Tak to do průmyslové revoluce vždy bylo a já se raduju z každého příkladu toho, že to zase začíná takhle být.
15. Parťáci – V poledne se celá třída (32 dětí) opět sešla na elipse, aby si vyslechla dnešní aktualiutu. Michal to zahájil otázkou: “Je třeba něco řešit?” Kryštof, jeden z žáků, si postěžoval na to, že stále nefunguje úklid věcí ve třídě. Diskuze, do které se ta děcka pustila, není většina českých firem schopna – stoprocentní naslouchání, parádní argumentace, respekt k názorům druhých,… Poslouchal jsem to s polo-otevřenou pusou a představoval si, jak ty děti učí naše manažery komunikovat. Z fleku by to daly. Přál bych si to.
Do školy jsem přišel na osmou a nechápu, jak se stalo to, že bylo najednou půl jedné. Tohle jsem hned po návratu napsal na svůj fejsbuk: “Strávil jsem dnes celý den v Montessori cesta. Teď sepisuju dojmy a po dnešku zase vím, že změna je možná. Pokuď máte někdo depku z toho, jak funguje dnešní svět (nebo váš život), zajděte si raději do nějaký Monte nebo třeba Waldorfský školy. Je to skvělá psycho-terapie – levnější a zdravější než tolik oblíbený prášky.”