Nikita a Prasad. Dva učitelé za západoindické školy Nareshwadi (viz Indie na Beránku). Už je to přes dva týdny, co se po měsíci stráveném u nás ve škole vrátili zpět k sobě domů. V tomto blogu se podívejte na fotky z jejich měsíčního pobytu s námi, sestřih ze závěrečného festivalu a postřehy našich dětí z interakce s nimi.
Mě osobně na tom fascinují nejvíc tyto tři věci:
1. Jak snadno se to (při pohledu zvenku) stalo. V listopadu k nám přijeli jejich kolegové – zde. Pak jsme si vyměnili pár e-mailů a najednou tu byli.
2. Jak moc stihli naši školu během jediného měsíce ovlivnit a co nám stihli předat. Například u nás doma od té doby neposloucháme nic než indickou hudbu a vím, že nejsme zdaleka jediní. V několika rodinách požadovaly děti, aby se doma hovořilo anglicky. V několika se přešlo na indickou kuchyni nebo si minimálně indická kuchyně našla své pevné místo na rodinném jídleníčku. Řada dětí má najednou zájem o všechno indické.
3. S jakou lehkostí je naše škola dokázala vstřebat. Jako by hned ze začátku patřili mezi naše učitele. Děti od nich sály jako houby a Prasad s Nikitou se zase učili od dětí.
A co na to děti? Dostali jsme od nich několik paklíků zápisků. Valná většina je od prvního trojročí (1.-3.třída), s kterými trávili Nikita s Prasadem nejvíc času. Zde je část postřehů, názorů a zpětných vazeb:
– Indové mě inspirovali k učení indického písma a jazyka. Překvapilo mě, že tam mají tak pálivé jídlo, že Čechům to může spálit i pusu.
– Líbilo se mi, že jsem s nimi mohla zažít školu v přírodě. Byla jsem moc překvapená, jak se v Indii žije. Například, že jedí rukama.
– Hodně mě bavilo se vidět s pravými Indy. A jsem hodně ráda, že s sebou nezapomněli vzít Henu.
– Netušila jsem, že když se žena v Indii vdává tak si musí změnit příjmení i jméno. Stejně tak mě překvapilo, že mají ve třídě až 80 dětí nebo, že školu mají 11.00 – 17.00 a navíc ještě v sobotu dopoledne.
– Jejich škola má 750 žáků. Z toho je 100 sirotků. Indická vláda platí za pobyt ve škole a bydlení pouze polovině sirotkům. Pro druhou část hledají sponzory.
– Moc se mi líbily jejich hry Kabadi a Khokho. Už jsem je hrála s kamarády.
– Naučil jsem se od nich védskou matematiku.
– Naučili nás tančit. Nejraději mám Rikshawala.
– Líbilo se mi, že jsem mohl překládat, protože umím anglicky.
– Naučil jsem se mnoho nových anglických slovíček.
– Bavily mě jejich workshopy, hlavně výroba papírových květin a malování.
– Překvapilo mě, že pijí totálně přeslazený čaj.
– Rád jsem maloval henou, protože to byly krásný ornamenty.
– Překvapilo mě, že byli hodně hodný. Myslela jsem si, že budou přísnější.
– Dozvěděla jsem se, že v Indii mají o 3,5 hodiny dřív a že v Indii žije miliarda lidí.
– Líbilo se mi, že nás učili psát indicky. Už vím, jak se píše moje jméno.
– Stýská se mi po vás. Přála bych si, abyste se vrátili nebo alespoň znovu přijeli. Tento vzkaz se ve zpětných vazbách od dětí opakoval snad nejvíc. Fascinuje mě, jaký si dokázali s dětmi vytvořit vztah.
Tohle mi k tomu našemu indickému programu poslala jedna naše maminka. Přijde mi to velmi trefné, a tak též přikládám: Xenofobie a nesnášenlivost většinou pramení z nevědomosti a malého rozhledu, ze strachu z neznáma – takže čím víc národů, náboženství, jazyků, zvyků a …. děti poznají zblízka, tím větší pravděpodobnost, že z nich vyrostou moudří a tolerantní lidé s nadhledem. Že pochopí, že všude na světě jsou hodní a zlí, chytří a hloupí …
Mé děti kdysi kdesi v kolektivu pochytily, že „ukrajinci kradou“, dělají jen podřadné práce a nevím co ještě – a velmi nevybíravě se vyjadřovaly o špatně česky mluvících dělnících, lakujících v parku lavičky. Přesně jen do té doby, než jsem jim prozradila, že ti naši báječní kamarádi, které znají už několik let, jsou z Ukrajiny.
Zde jsou fotky:
Poslední týden a loučení,
Z workshopů,
Z červené třídy,
Škola v přírodě s Nikitou a Prasadem 1,
Škola v přírodě s Nikitou a Prasadem 2,
Škola v přírodě s Nikotou a Prasadem 3,
Škola v přírodě 4,
Zde je zamyšlení Nikity, Prasada a Lady nad tím, co jim ten měsíční pobyt dal. Za naší stranu je to totiž právě Lada Pilařová, která se o Nikitu a Prasada postarala. V tomto videu hovoří i o potřebě fundraisingu na náklady spojené s cestou našich dvou učitelů (cca 30 tisíc korun) tak, abychom i my mohli nasát jejich know-how. Peníze je možné posílat přímo na náš účet Montessori cesta: 2300489740/2010 – Zpráva pro příjemce: Indický projekt – abychom je dokázali identifikovat. Díky za to!
Na závěr komplet tančení na závěrečném festivalu: