Prázdniny jsou fuč a my jsme už třetí týden zpět ve škole. Minulý školní rok jsme se u nás pustili do žákovského parlamentu. Přesněji řečeno v březnu tohoto roku jsme se rozhodli si tento nástroj “dětské demokracie” otestovat a sesbírat zkušenosti, se kterými se do toho nyní chceme pustit více “na ostro”.
Pro lepší pochopení je třeba říct, že v loňském roce jsme u nás měli třikrát první „trojročí“ (1.-3. třída), dvakrát druhé „trojročí“ (4.-6. třída) a jedny „sedmáky“. Letos máme o jedno druhé trojročí navíc a poprvé 7. a 8. třídu pohromadě. První „devítku“ zažijeme až příští rok. O důvodech, proč Montessori pedagogika rozděluje děti do dvou trojročí, jednoho dvojročí a deváťáky nechává o samotě se dočtete v naší brožuře s názvem „Kdo jsme?“ – str. 5). Každá třída – letos jich je tedy sedm a v každé cca 20 dětí ve třídě – si zvolila dva zástupce. Náš žákovský parlament tedy měl vloni 12, letos bude mít 14 “poslanců”. Moje manželka Petra a já (oba jsme rodiči u nás ve škole) jsme dostali možnost zkusit parlament koordinovat. V ČR naštěstí funguje organizace s názvem „CEDU„, která s rozběhem školních parlamentů pomáhá. Přečetli jsme si jeden z jejích manuálů, poradili se ve dvou spřátelených školách a pustili se do toho.
Zpočátku jsme se scházeli každé úterý ve 13.00. Na hodinu. Později 1x za 14 dní na 45 minut (ten dvoutýdenní rytmus nám sedl víc a 45 minut bylo maximum, kdy děti ještě udržely pozornost). Smyslem bylo otestovat si fungování skupiny žáků, kteří zastupují zájmy svých tříd s cílem zlepšit (z dětského pohledu) život u nás ve škole. Po tom, co jsme se na prvních dvou schůzkách shodli na smyslu, cílech, formě a pravidlech fungování, jsme se pustili do práce. Zástupci každé třídy přednesli problémy, které jejich třídu trápí, a které od nich „dostali za úkol“ vyřešit. Objevily se věci jako například „neurvalé chování“ některých spolužáků, nespokojenost se stravováním ve školní jídelně, počurané chlapecké záchodky nebo nepořádek na chodbě.
Smyslem parlamentu bylo otestovat si fungování skupiny žáků, kteří zastupují zájmy svých tříd s cílem zlepšit (z dětského pohledu) život u nás ve škole.
Přestože jsme se do parlamentu pustili v nultém kole spíše pro zkušenost a měli tedy nulové ambice, něco málo jsme pořešili – stupínky před pisoáry na chlapeckých záchodech (jako řešení pomočené podlahy), nejasnosti v komunikaci s Monte klubem (náš odpolední zájmový klub), setkali jsme se s naší paní hospodářkou ze školní jídelny a vyměnili si názory na fungování jídelny. Připravili jsme dotazník, který nyní chceme rozeslat dětem a rodičům, abychom zjistili stav jejich spokojenosti s fungováním naší jídelny a hlavně, hlavně jsme si na vlastní kůži osahali, co to v našich podmínkách školní parlament vůbec může být.
Letos se do koordinace parlamentu pouštíme se Sašou, maminkou dvou dětí od nás ze školy. Zde je několik málo poučení z loňska a pár (z toho plynoucích) předsevzetí pro letošek:
1. Smysl – Cítím, že potřebujeme více pravidelné diskuze o smyslu parlamentu. Ještě nedávno zajišťovali chod naší školy učitelé a vedení školy. Před rokem se zapojili rodiče (mnohem víc než do té doby) a nyní se zapojují více i děti. I ony tak mají prostřednictvím parlamentu možnost zásadněji ovlivňovat to, jak jejich škola funguje. Učí se tak demokracii, dialogu, vyjednávání. Letos bychom se s parlamentem chtěli posunout od řešení problémů více ke zlepšování života ve škole, ať už to bude pořádání společných akcí nebo třeba i pomoc při zajištění prostředků pro fungování školy (zde).
2. Role a závazky – Ještě před prvním zasedáním (naplánovaným na 30.9.) jsme se Sašou obešli všechny třídy a všude se snažili pečlivě vyjasnit, co role zástupce třídy obnáší a co parlament škole nabízí. Že je to pro každého zástupce závazek, ze kterého plyne zodpovědnost. Zodpovědnost vůči třídě, parlamentu a škole. Závazek, kterému je třeba dostát a bez kterého se celý projekt začíná sypat jako domeček z karet.
3. Renomé – Kromě stoprocentně odvedené práce se jeví jako důležité budovat vědomí o tom, že ve škole funguje parlament, proč funguje, co řeší, kdo jsou jednotliví zástupci a jaké jsou výsledky. Vloni jsme založili nástěnku a zasedání fotografovali a natáčeli. Letos bychom přes nástěnku chtěli po každé schůzce informovat o tom, na čem a s jakými výsledky pracujeme. Stejně tak chceme využít i tento blog a psát do něj „zprávy ze zasedání“.
4. Role a pravidla na schůzce – Během pravidelných schůzek se nám osvědčilo si rozdělit práci. Moderátor, zapisovatel, časomíra, fotograf a kameraman byly základní role, které jsme si pro každou poradu stanovili (snili jsme ještě o svačinářovi, ale to jsme nedotáhli). Přišlo nám užitečné, aby role rotovaly – tj. na každou schůzku jsme si stanovili, kdo bude co dělat. Stejně tak jsme si vždy připomínali a vyžadovali dohodnutá pravidla – např. že mluví jenom jeden, snaha o maximální pozornost, že chodíme včas a připraveni, s sebou vždy notýsek a tužku, nebo že mluvíme slušně :-).
5. Plus a delta – Každé zasedání končilo tím, že jsme si s dětmi snažili říct, co se nám líbilo a co bychom rádi dělali dál („plus schůzky“) a co bychom chtěli do příště změnit („delta“ = změna). Každá další schůzka začínala revizí plusů a delt z minula. Tak jsme se schůzku od schůzky postupně zlepšovali (nebo aspoň já mám ten pocit).
6. Odhad připravenosti & důslednost – Pro mě osobně nejtěžší aspekt práce koordinátora byl odhad: na co je kdo připravený a jak moc je třeba s jednotlivými zástupci pracovat mezi setkáními. Smyslem setkání je totiž především společné řešení, koordinace a hlasování. Většina skutečné práce ale probíhá mezi setkáními. Mnohé děti (stejně jako mnozí dospělí) slíbí a zapomenou. Nebo si s tím neví rady a na úkol si nakonec netroufnou. Myslím, že tady nás se Sašou čeká ještě hodně práce. Klíčová je i vzájemná důslednost – v hlídání pravidel a obecně vlídném trvání na dohodnutých věcech.
7. Delegovat, delegovat a delegovat – Hlavním principem Montessori je „Pomož mi, abych to dokázal sám.“ Proto jsou třeba v tomto aspektu práce s lidmi hoši z „Monte mafie“ tak dobří. Jenomže konkrétně já si odseděl bezmála dvacet let v systému, který po mně chtěl, abych dělal, co mi říkají druzí. Proto mám i já nyní potíž to nechat na druhých. A v parlamentu je to problém. Velký problém. Kromě bodu 6 je, myslím, klíčovým úkolem koordinátora (stejně jako každého dobrého rodiče nebo učitele) se upozadit, koordinovat, provádět, ale hlavně nedělat nic, co děti zvládnou samy.
8. Komunikace mezi členy parlamentu – Kromě pravidelných zasedání je třeba s ostatními komunikovat i v průběhu mezidobí. Jedním z nástrojů je (a snad bude mnohem víc) pro nás nástěnka na chodbě školy, dalším snad bude od tohoto podzimu tento blog – kde chceme o tom, co a jak podnikáme, informovat. A dále přemýšlíme o tom, že bychom otestovali Basecamp, který ve škole už přes rok používáme. Potíž je však v tom, že menší děti ještě podobné technologie nepoužívají. Uvidíme, jak s tím naložíme.
Tolik několik málo poučení a plánu. Držte palce a my se ozveme s tím, jak nám to jde. Díky!
P.S.: Už máme plakátek na 1. festival zdravé výživy 4.10. Jdete?
