„Fascinuje mě, kolik rodičů vozí své děti do školy autem! A co mi hlava nebere je to, kolik jich přijede každé ráno až k bráně.“, řekl mi nedávno jeden kamarád, také rodič u nás ve škole.
Já jsem na toto téma velmi citlivý. Od loňského léta chodím na dětskou onkologii v Motole za malým bratránkem, který se nám tam ve svých třech letech léčí ze vzácné formy rakoviny páteře. Pokaždé, když tam pozoruji všechny ty děti bez vlásků, s popelavou pletí, s vyhaslýma očima, většina non-stop napojená na hadičky (a samozřejmě jejich zoufalé rodiče), chce se mi brečet (a občas brečím). A vždy, když odcházím, přemýšlím co za tou rakovinou vlastně vězí (o tom, kolik jí je zde).
Vědci opakovaně potvrzují, že naše závislost na autech patří mezi klíčové příčiny. Napadlo mě proto do tohoto blogu překopírovat starší text, který jsem k tomuto tématu psal – v naději, že se i my u nás ve škole začneme zamýšlet nad alternativami, v současné době tolik populárního, modelu „1 – 2 děti = jeden automobil“ přijíždějící ráno co ráno, co nejblíže k bráně školy. Většina lidí neví, co karcinogenního benzo(a)pyrenu a dalších toxických látek tam tak vzhledem k tomutu (zlo)zvyku naše děti, jejich učitelé, i my ostatní do těla dostaneme. Možná by to chtělo exkurzi na onkologii. Možná by si stačilo o tématu něco načíst. Tento blog může pár informací poskytnout. Posuďte sami. Číst více…
Pokud si chcete nechat narušit (nebo spíše zcela rozbít) náhled na to, co je správné (či spíše normální) v oblasti výchovy, dětství, rodičovství nebo rodiny, pusťte si naši poslední besedu na Beránku – tentokrát s Vráťou Hláskem. Fotky od Kamily Šimberské naleznete zde. Mějte se hezky a díky všem, kdo jste byli.
Zúčastnili jste se 1.11. také veřejného setkání k možné přístavbě naší školy (zde)? Já ano. Odešel jsem ale dřív – ve chvíli, kdy jsem se začal bát, že se tam na sebe někteří lidé vrhnou, a že si ublíží…
Na to, že jsme měli jednat o škole pro naše děti, tam na mě bylo až příliš agrese, egoismu, opovržení, nulová pokora a prakticky žádné naslouchání. Styděl jsem se. Styděl jsem se i za emaily a letáky, které před setkáním kolovaly po škole a okolním sídlišti. Stydím se stále. Uvědomuji si, že aby se mohla škola stát místem vzdělávání, je třeba, aby se v ní všichni cítili na prvním místě bezpečně. To, co jsem zažil 1.11. se bezpečí a spolupráci nepodobalo ani náznakem. Mám obavu, zdá nám to setkání nedalo nahlédnout pod pokličku mnohem vážnějších rozporů u nás ve škole, potažmo ve čtvrti.
Frank a Joyce. Seznámili jsme se v létě roku 2001 v autobuse někde na cestě z Ekvádoru do Peru. Jeli jsme tenkrát po zemi z Kalifornie do Ohňové země. Oni byli na cestě kolem světa. Spřátelili jsme se a po návratu domů se začali vídat. Nejprve ve čtyřech a potom, co se nám postupně narodily děti, se dnes setkáváme v osmi. Frank s Joyce už tenkrát snili o tom, jaké by to jednou bylo objet svět s dětmi. Povídali jsme si o tom nesčetněkrát a vždy jsme skončili u nějakého dobrého důvodu, proč to nejde. Znáte to… jednou jsou děti moc malé, pak moc velké, práce, škola, peníze,… Vždycky se něco najde. O to víc nás překvapilo, když před rokem přišla od Joyce zpráva, že jedou. A jeli. Objeli svět s dětmi a pro všechny čtyři to byla škola života. Protože cest, jak vzdělávat své děti, se zdá být stále víc, napadlo mě o jejich cestě a v závěru i o cestách jiných napsat do tohoto blogu. Číst více…
Stalo se vloni na podzim. Naše Valentýna si tehdy listovala jednou z knih, kterou jsme si četli. Z ničeho nic začala hláskovat: M-O-M-O a Z-T-R-A-C-E-N-Ý Č-A-S. Každé ze tří slov nejprve přehláskovala a pak ho řekla vždy i celé. Mně chvíli trvalo, než mi to seplo: “Cooože? Ty umíš číst?”, zeptal jsem se s údivem. Valentýna jen pokrčila ramínky: “Umím”.
Už ani nevím, kolikrát jsem se u nás ve školce (MŠ Montessori na Beránku) ptal nějakého rodiče na to, zda bude jeho ratolest pokračovat i ve škole (ZŠ Montessori na Beránku). Nepřestává mě překvapovat, kolik rodičů mi odpovědělo něco ve smyslu: „Ne, nééé. To určitě nééé. Školka to ještě ano, ale škola, to určitě ne!“ Mezi nejčastější důvody, které slyším, patří nedostatek důrazu na poslušnost, povinnosti a nejasné výsledky v tradičních školních znalostech (čtení, psaní, počítání). Dnes už se na důvody nevyptávám, jen zúčastněně přikyvuji.
Zde je záznam pondělní (30.5.) debaty s Ondřejem Štefflem u nás ve škole. Název: „Nemyslete na bobra!“ … o školství, vzdělávání, dětech, systému, o lidských zvyklostech, o matematických rovnicích, které nemají řešení, o politice a o fungování a vizích scioškoly. Číst více…
Zde je druhá část záznamu besedy s Janou Nováčkovou u nás ve škole. První část naleznete zde. Další beseda se odehraje 30.5. od 17:30, tentokrát s Ondřejem Štefflem – detaily a přihláška zde. Číst více…
V pondělí 30.5. se budeme od 17.30 těšit na další besedu u nás ve škole.
Tentokrát s Ondřejem Štefflem – jedním z nejznámějších hybatelů reformy českého vzdělávacího systému. Zde je registrace, zde jako událost na facebooku.
Sejdeme se opět v části Montessori, v matematické třídě. Beseda končí ve 20.00.
Vstupné dobrovolné. Výtěžek použijeme na zabezpečení školní zahrady.
Připomeňte si minulou besedu s Janou Nováčkovou – zde.
Budujeme školu, která ve státním systému ukazuje, jak rozvíjet přirozené nadání každého dítěte, jak je vést k samostatnosti a rozvíjet u nich klíčové kompetence pro život v 21.století. Chceme v tom být inspirací ostatním.
Z příspěvků státu a rodičů ale pokryjeme pouze část nákladů potřebných na provoz a především rozvoj naší školy. Potřebujeme pomoci především s financováním nákupu pomůcek, rozšiřováním prostor, vybavením tříd, mimoškolních aktivit dětí, vzděláváním našich učitelů. Proto oceníme jakékoli finanční dary, které můžete zasílat na náš trasparentní účet: 2700467567/2010
