Žít zkraje 21.století ve střední Evropě a být rodičem dítěte, které chodí do Montessori (a nejspíš i jakékoli jiné tzv. alternativní) školy je docela záhul. Minimálně pro mě to tak je. Odseděl jsem si totiž 20 let ve školním systému, který mě ořezal víc, než Prokrustes ořezával své oběti (viz Prokrustovo lože). Vzpomínka na to, jak se potím před tabulí a připadám si jako největší trouba na světě, mě ještě dnes dokáže uprostřed noci pořádně vyděsit. Představa, že bych měl znovu absolvovat hodinu matematiky nebo češtiny patří mezi největší noční můry.
Včera se ale pro mne právě tahle můra stala skutečností a mně se zase o kus změnil život. Učitelé z naší školy uspořádali už podruhé tzv. „Rodičovský večer“ s cílem nechat nás rodiče zažít si to, jak se učí naše děti. Samozřejmě – slyšet o tom není to samé, jako si to zažít. A já tak byl od začátku do konce v Jiříkově vidění. Došlo mi, jak je možné, že vznikly firmy tak „divné“, jako je třeba Google, Wikipedie nebo Amazon (jejich zakladatelé z toho „viní“ právě Montessori vzdělání, kterým prošli). Cítil jsem hrdost, že moje dcera má tu samou možnost a zároveň i lítost, že tu možnost (jakéhokoli vzdělání, které rozvíjí, spíše než by osekávalo) má stále tak málo českých nebo slovenských dětí. Zažil jsem, jak je možné i něco (pro mě) tak odpudivého jako zlomky učit hrou, dobrovolně, bez nucení a manipulace, bez sezení v lavici, bez učebnic, známek a poznámek. Tedy i bez strachu, soutěžení a nudy.
Číst více…